Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Obec Lipov
ObecLipov

11.4. začne rekonstrukce lávky pod fotbalovým hřištěm. Obě ulice budou při zvýšené opatrnosti průjezdné, ale z důvodu zvýšené prašnosti parkujte vozidla do garáží nebo ke koupališti. 

Výstavba okružní křižovatky v křížení ulic Kollárova a Dvořákova ve Veselí nad Moravou od 3.4. do cca 3.8.2024

Objízdné trasy včetně dopravního značení Veselí nad Moravou.pdf 

Trasa pro pěší Veselí nad Moravou.pdf 

 Uzavírka mostu u zubní ordinace z důvodu rekonstrukce do konce května 2024. Náhradní autobusová zastávka u budovy DPS. 

 

 

 

Historie Lipov

I. PODDANSKÉ MĚSTEČKO         

Podání přesného a obsáhlého obrazu vývoje Lipova od jeho historických počátků do současnosti není lehkou úlohou. Útržkovitost pramenů nedovoluje totiž psát historii Lipova ve všech obdobích stejně zevrubně. Hlavně pro starší období zůstalo jen málo pramenů a některé z nich dokonce jen v interpretaci prací, které se dějinami Lipova  zabývaly.  Vedle Dvorského zpracování dějin Lipova ve Vlastivědě moravské, kde se odvolává na prameny, jež již dnes nejsou k dispozici, je nutno připomenout zatím ne vždy správně oceňované dílo strážnického archiváře Leopolda Noppa. Nástin dějin Lipova napsal také Jan Skácel, který vyšel z uvedených prací i vlastního výzkumu ve fondech magnisovského archívu. V rámci obsáhlejších prací se dějinami Lipova zabývaly M. Gajdoštíková-Vajdíková a H. Maniušová, které přispěly k ozřejmění některých detailnějších otázek ekonomického a sociálního vývoje Lipova v 17. století. Dílčími otázkami novodobého vývoje Lipova se zabývali autoři v rámci již vzpomenuté národopisné monografie Horňácko a v souvislosti s pracemi, jež byly obhájeny jako kandidátské práce. Velkou práci pro dějiny Lipova vykonal dlouholetý ředitel školy v Lipově Josef  Vojkůvka, který ve své sbírce zachránil prameny, jež by jinak – soudě podle osudu ostatních – propadly zkáze. Pro větší čtivost a přehlednost knížky neužíváme běžné citace, avšak prameny práce z nichž jsme vycházeli, stručně uvádíme v příloze.

Archeologické památky nalezené na území Lipova ukazují, že k osídlení povodí Veličky až k Lipovu došlo až v mladší době kamenné (neolitu) asi pět tisíc let př. n. l.  Protože jsou dochovány jen rozptýlené doklady kamenné industrie a žádné památky keramiky ani nálezový celek, považují odborníci toto období za obecný počátek osídlení této oblasti. Prvním konkrétním důkazem o přítomnosti bojovných pasteveckých kmenů s keramikou šňůrovou  je kostrový hrob, obsahující hraněný sekeromlat a pohár zdobený šňůrovým ornamentem, ze sousední Louky. Zatímco osídlení v době bronzové (15. století př. n. l .) je prokázáno jen na vrcholu Šumárníka, je přímo v Lipově prokázána existence osídlení v mladší době železné (halštatské) v podobě pohřebiště v údolí Veličky. Další doklady až do období slovanského osídlení chybí. Archeologové předpokládají, že údolí Veličky až k Lipovu bylo už před 9. stoletím osídleno slovanskými kmeny. Slovanské kostrové pohřebiště  bylo objeveno při stavbě železniční trati a popsal je I.L. Červinka.

O vlastním počátku historie Lipova, tj. o období, kdy už existují písemné prameny, se zatím mínění stále ještě různí. Za první historickou zmínku se považuje rok 1358. S ohledem na uvedené archeologické nálezy nechybějí dohady o tom, jak se osídlení obce vyvíjelo mezi obdobím, z něhož pocházejí zmíněné archeologické nálezy, a obdobím, z něhož pochází první nalezená písemná zpráva. K úvahám nutí skutečnost, že okolní vesnice se připomínají dříve: první zmínka o Blatnici a Louce je z roku 1046, o Tasovu z roku 1217, o Velké z roku  1220. to vedlo například  J. Vojkůvku k názoru, že i Lipov v té době již existoval, Spolu s jinými kladl počátek Lipova do 10.-12. století a tím, že nešlo o svobodnou rodovou ves, ale o ves poddanskou, vzniklou kolonizací. Spory o písemně prokázanou existenci Lipova panují ještě kolem listiny z roku 1348, patřící majiteli velického statku Ulmanovi z Velké, na níž je jako svědek podepsán Chotěbor de Tylea (Chotěbor z Lípy). Protože i ostatní svědkové jsou z blízkého okolí, vedlo to k závěru, že z množství moravských Lip by se mohlo jednat právě o Lipov.

Pevně prokázáno však je pouze to, že r. 1358 drželi Lipov bratři Pavel ze Strání a Ctibor z Lipova. V jejich vlastnictví byl nejenom Lipov a Strání, ale také Korytná a Horní Němčí. Z roku 1359 existuje záznam, že oba majitelé Lipova prodali městečko Strání, 1/3 Němčí a Kopytné a právo na ves Volenov Fraňkovi, Petrovi a Václavovi z Kunovic. Zajímavé je, že prodej uskutečnil Pavel ze Strání jménem sirotků Miloty a Beneše z Kansperka. Beneš Hus z Kansperka a jeho synové sjednali roku 1366 úmluvu o společném hospodaření na svých  majetcích s Ctiborem z Lipova na jeho zboží v Lipově, Němčí a Kopytné. Od toho roku se jak Beneš Hus z Kansperka i jeho synové Vernuš a Vilém psávali také „z Lipova „. Gansberg byl středověký hrad, který stával nedaleko Suchova a vznikl patrně ve 13. století, kdy se Čechové opevňovali na tehdejší hranici. Památný je tím, že v roce 1417 se na něm připomíná Jan Lýsek z Brandýsa, otec Jana Jiskry z Brandýsa, který tu prožil své mládí.

Prameny z roku 1368 uvádějí, že tato úmluva měla být rozšířena o úmluvu s Chotěborem ze Strání. Po jistých překážkách ze strany moravského markraběte byla nakonec takto rozšířená smlouva uzavřena. Šlo o majetkové uskupení, které – jak ukazují další prameny – se valně neosvědčilo. Již roku 1379 si stěžuje Ctibor z Lipova na Vernuše syna Bebeše Husa z Gansberga, u moravského markrabího, že přes úmluvu zadlužuje Vernuš své statky a Ctibor z Lipova žádá, aby této úmluvy či ústupku, jak se tehdy smlouva nazývala, byl zproštěn. Ctibor z Lipova pak předal Lipov jedné z nejvýznamnějších osob na Moravě : Václavovy z Kravař, nejvyššímu komorníkovi cúdy olomoucké. Do úplného majetku pánů z Kravař přešel Lipov až roku 1381, kdy vedle Ctibora z Lipova také jeho společníci Vernuš a Vilém z Gansberga a Lipova prodali celé městečko Lipov a polovici Horního Němčí spolu se sedmi lány a vším příslušenstvím v Kopytné strýci a poručníku Petra z Kravař a ze Strážnice . Petru z Kravař a Plumlova. O deset let později máme zprávu, že Petr z Kravař a Plumlova přenesl na Lipov 14 kop věna Kateřiny, manželky Stacha z Kokor, které dosud měla v Žerůvkách a ve Lhotce u Lysic. Znamenalo to jistou zástavu Lipova Stachovi z Kokor.

Další historické prameny pocházejí až z doby, kdy se schylovalo k husitské revoluci. V roce 1417 Petr z Kravař a ze Strážnice, moravský zemský hejtman, dal na městečku Lipově zapsat  Ličkovi z Újezda 400 kop ve 30 kopkách úroků. Nová zástava Lipova byla zesílena tím, že Lička z Újezda přenesl na Lipov věno své manželky Doroty z Nevojic a Leošova. Avšak tato zástava, stejně jako všechny předchozí, netrvala dlouho. Ličko z Újezda brzy zemřel a jeho manželka Dorota vrátila roku 1420 Lipov opět panu Petrovi z Kravař a ze Strážnice. Rok 1420 znamená z hlediska dalšího vývoje Lipova – a to nejenom hospodářského – mezník, protože od této  doby nebyl už nikdy Lipov strážnickou vrchností zastaven. Nutno podotknout, že od roku 1420 zůstal Lipov v držení mocných rodů, že skončilo období vlády chudých vladyckých rodů,  které před tlakem velkých feudálů nezachránily ani vstupy ( úmluvy o společném držení vesnic).

Pod vládou mocných pánů z Kravař byl Lipov více než sto let. Po Václavovi I. z Kravař se v držení Lipova vystřídali Petr II. z Kravař, jehož manželkou byla Magdalena z Pernštejna, Václav II. z Kravař, Jiří z Kravař, z něhož přešel Lipov na jeho dceru  Alžbětu z Kravař, která se provdala za Pertolda z Lipé a po jeho smrti za Petra z Rožmberka.

Páni z Kravař byli majiteli strážnického panství a v jeho rámci i Lipova v ohnutém 15. století, jehož nejvýznamnější částí byla husitská revoluce. Byli známými podporovateli husitství, což se projevilo i na jejich panství. Petr II. z Kravař i jeho strýc Lacek z Helfenštejna byli horlivými stoupenci učení M. Jana Husa a mezi moravskou šlechtou, která stála za Husovým učením horlivěji než šlechta česká, zaujímal Petr z Kravař nejčelnější místo. Po smrti svého strýce se stal dokonce zemským hejtmanem moravským. V Lipově se šíření Husových myšlenek projevilo záhy osazením fary husitským knězem Petrem Klečkou. V té době byl také v Lipově vybudován jednolodní kostel, který byl v sedmdesátých letech 19. století pro zchátralost stržen a nahrazen kostelem nynějším.

Také Lipova se tehdy dotkly válečné pohromy, když Zikmund se snažil vojensky pokořit husitské Čechy, a tak se domoci nástupnictví na český trůn po smrti svého bratra Václava IV. Po neúspěších svých vojsk v boji proti husitským vojskům, vedeným Janem Žižkou, vpadl přes moravské hranice s uherským vojskem. Uherská vojska, jimž velel pověstný italský válečník té doby Pipo Spano z Ozory, strašně zpustošila zejména statky Petra z Kravař a ze Strážnice a také panství ostrožské, patřící další výrazné postavě moravského husitství, Janu Haškovi z Ostroha. Tyto události roku 1420-1421 nejtíže postihovaly husitský lid na Moravě, který ještě v témže roce vybudoval mohutné opevnění po vzoru Českého Tábora na ostrohu řeky Moravy u Nedakonic. Odtud byl udržován vliv husitství na jihovýchodní Moravě. V čele moravského husitského tábora stál slavný husitský hejtman Bedřich ze Strážnice.

Strážnické panství se stalo nárazníkovým územím i v dalších válkách. Zikmund, povolaný na trůn roku 1434, v roce 1437 zemřel a po smrti jeho nástupce Albrechta se za nezletiletého následníka českého trůnu Ladislava Pohrobka stal českým králem Jiří z Poděbrad. Tento „husitský král „ , usilující o mír v zemi, ale také o vybudování systému mezinárodních vztahů, jež by vyloučily válečná utrpení, musel vést válku se svým zetěm, Matyášem Korvínem. Matyášova vojska poplenila zejména pohraniční oblasti Moravy a mezi nejvíce postižené patřil i Lipov. Berní registra z let 1516-1519 uvádějí, že v Lipově bylo tehdy jen 29 osedlých na rozdíl od 97 ve Velké a 42 v Hrubé Vrbce.

Roku 1468 se podařilo Matyášovi obsadit celou Moravu, když však byl v roce 1469 u Vilémova obklíčen, vedl s ním Jiří Poděbradský jednání právě ve Strážnici. Strážnice vůbec sehrála významnou úlohu ve vývoji vztahů obou panovníků, protože právě zde zasnoubil Jiří z Poděbrad svou dceru Kateřinu Matyášovi, který byl od mládí chován na dvoře Jiříkově jako rukojmí. Dne 6. února 1458 předal právě ve Strážnici Jiřík maďarským pánům Matyáše za krále.

Příměří, sjednané v roce 1469, však Matyáš nedodržel a po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1471, za vlády slabého panovníka Ladislava Jagellonského došlo k dočasnému rozdělení státu tak, že Morava a část Slezska připadaly Matyášovi. Tak se stalo strážnické panství spolu s ostatní Moravou součástí Uher. Svazek s Uhrami však setrval jen do Matyášovi smrti v roce 1490.

Páni z Kravař drželi strážnické panství do roku 1486, kdy panství přešlo v zástavu a poté v majetek dalšího významného moravského rodu, pánů z Žerotína. Jiří Kravař, za jehož života bylo vedeno ono slavné jednání mezi Jiřím z Poděbrad a uherskými magnáty, zemřel v roce 1466. Strážnici s městečky Lipov a Velká po něm zdědila dcera Alžběta, provdaná za Pertolda z Lipé a na Krumlově. Z té doby pochází zápis v knize půhonů o sporu mezi Pertoldem a bratry Mikulášem a Václavem z Vojslavic o vedení vody, která tekla od Blatnice na rybníky veselské a lipovské. Dohoda byla uzavřena v roce 1482 a je důkazem o existenci rybníků v Lipově už v 15. století. Pergole v roce 1482 zemřel a Alžběta se už v roce 1483 provdala za Petra z Rožmberka. Z podnětu mnohem mladšího Petra z Rožmberka, jehož vzala na své statky „na spolek“ , dala strážnické panství v r. 1486 do zástavy rodu Žerotínů. Tato zástava se uskutečnila na základě smlouvy mezi pány Vokem a Petrem z Rožmberka a Janem z Žerotína a na Fulneku. Zástavní lit byl obnoven v roce 1499 a v roce 1501, po smrti Alžbětině, pak Žerotínům zůstal zámek a panství strážnické spolu s městečky Lipov a Velká a s pustým hradem Kansperk.

Historické prameny umožňují sledovat posloupnost majitelů a nejvýznamnější události obecného vývoje, ale neposkytují zprávy o životě a postavení poddaného lidu. Ze smluv, jež byly uzavřeny, se dovídáme o rybníku v Lipově už v 15. století, pro nějž stálo za to pohnat pány z Vojeslavic, ale o vlastním životě poddaných se nedovídáme nic. Proto tím cennější je zápis pořízený při předávání strážnického panství do zástavy Žerotínům v roce 1486. Dovídáme se v něm o inventáři lipovského dvora, v němž bylo : 8 klisen, koníček devátý, čtyči hříbata, tři krávy, dva pluhy se železa a dvoje brány, jeden stoh ovsa, vůz valný a na čtyři vozy sena. Inventář vskutku skrovný – ne snad jako výraz chudoby jen lipovského dvora, ale jako doklad obecného stavu. Důkazem je nepříliš bohatší inventář dvora ve Velké : šest klisen, jeden kůň, čtyři hříbata, dvě krávy, stožek špaldy a druhý ovsa, jedny brány, železa dvou pluhů, 10 vozů sena.  Strážnické panství bylo roku 1501 prodáno synům zemřelého Jana z Žerotína a na FULNEKU : Janovi, Viktorinovi, Bartoloměji a Bernardovi, kteří byli spojeni rodinnými a hospodářskými zájmy s řadou jiných šlechtických rodů. Nebylo nijak divné, že po počátečním společném  držení strážnického panství  došlo k pozdějším rozmíškám. Strážnici si zřejmě nejvíce oblíbil Jan, který se také do Strážnice spolu s matkou Machnou z Cerkace v roce 1505 přistěhoval. Když však v roce 1507 zemřel další ze spolumajitelů – Jiřík,  začaly rodinné spory, provázení řadou půhonů mezi zbývajícími majiteli panství. Jeden z těchto půhonů se týká přímo Lipova. Roku 1508 pohnali Viktorin a Bernard ze Žerotína svého bratra Jana ze 300 zlatých, že jim z jejich vinohradů z hor lipovského vína desáteční pobral a z toho jim „napraviti nedbá“. V souvislosti s tímto sporem se objevují také první zaznamenaná jména v Lipově:  Mikeš hlídač, Pech, Jan Medrunka, Jiří Hocula, Matěj Kučma, Mikuláš Vrána, Blažek kovář, Mrázek, Martin Hereš, Pavel Benediktů, Alexin fojt. Také v půhoně z roku 1511 jsou z Lipova Jmenováni Toman šafář a Alexin fojt. Předmětem půhonu z roku 1513 je vodní hospodářství kolem lipovského rybníka: Jan a Bartoloměj z Žerotína pohánějí souseda Jana z Kunovic ze 2000 kop, že jim vzal vodu v loučku pod Velkou Blatnicí, kteréžto vody polovice na jejich rybník jíti má, „kdež oni toto na něm žádali, aby jim vodu pustil podle spravedlnosti jejich, toho jest učiniti nechtěl“. Po prošetření případu bylo žalobě bratrů vyhověno. O charakteru vztahů s majitelem sousedního panství svědčí i půhon z roku 1517, kdy naopak Jan z Kunovic pohnal Bartoloměje z Žerotína za to, že „vzal odpuštění podle zvyků a řádů země Vaškovi Hambálkovi z Lipova a nechce jej propustiti a Jana z Žerotína pohání za to, že mu nechce na svědomí vydati Blažeje Pavlíčkova z Lipova“.   Jak bylo uvedeno, za panství pánů z Kravař se rozšířilo na celém strážnickém panství husitství, jehož dokladem pro Lipov je osazení fary husitským knězem. Další zprávu o vývoji náboženských poměrů v obci máme až z roku 1518, kdy známý biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav vzpomíná bratra Martina z Lipova u Strážnice. „Ten Martin, řečený Hambálek, pravil, že on nepotřebuje učení ale čítání, že on sám má všecko v srdci napsáno.“

Další zmínkou o Lipově v 16. století je půhon z roku 1528, kdy Hynek Bilík z Kornic a na Veselí pohání Jana staršího z Žerotína na Strážnici z 1000 hřiven, že nechce postavit k jeho potřebě Martina Pechu a Václava Honošova, svých lidí z Lipova, a že nechce napravit to, že Vašek Hledic, Dufek Horšů, Martin Kačenů, Jura Pešů, Jiřík Psík, Jan Vechín, Pavel Šenků a Pavel Kůtek, všichni z Lipova, přes jeho zápověď orali na jeho gruntě.

Samy půhony nám sice podávají svědectví o směně majetku, zachycující dobová jména, ale neposkytují přímá svědectví o životě obyvatel Lipova. Pokus o rekonstrukci života v 16. století musí proto vycházet z obrazu, podaného v pramenech obecné povahy, při tom se však historik musí snažit o postižení skutečnosti ve specifické oblasti. Zde ovšem naráží historikova práce na důležitou zábranu. Rekonstrukce událostí v této od nás vzdálené minulosti byla dělána očima lidí 19. a 20. století. Aniž bychom chtěli nějak podceňovat předchozí práce, musíme připomenout, že interpretace, hledání souvislostí, logiky a zákonitosti vývoje, byly určeny myšlením lidí těchto století. Byly ovlivněny myšlením, utvářeným tolika faktory, až je oprávněné se domnívat, že život lidí středověku zkreslujeme či příliš přísně soudíme. Vždyť člověk, obklopený prostředky masové komunikace, zaujímají k jevům jiný vztah než ten, kdo žil maximálně v rámci panství. O tom máme dost důkazů ještě v 18. století. Právě narativní prameny nám v této souvislosti kladou řadu otázek, jak o tom bude zmínka v části, zabývající se 17. stoletím.

Četnost zápisů o směnách majetku v půhonných knihách nám dovoluje usuzovat na rušný hospodářský život, který si tyto změny vynucoval, nebo je aspoň umožňoval. Lze tak usuzovat jednak z předpokládaných pohnutek vydání půhonu, jednak také z počtu zúčastněných osob. Spolu s detailnějšími prameny následujícího 17. století  nás dosavadní poznatky opravňují konstatovat, že již v 15.  a 16. století hrál důležitou roli v hospodářství panství i Lipov. Svědčí pro to i výrazný podíl těch odvětví zemědělského hospodaření, která tvoří pokrokové složky výrobního procesu ve středověkém zemědělství – v případě Lipova především vinařství a rybníkářství, o němž je podrobněji pojednáno v kapitole o tradicích  kultury a způsobu života Lipova, stejně jako o mlynářství, dokumentujícím hospodářský rozkvět Lipova v 16. století.

Mlýny byly důležitými hospodářskými zařízeními, jak lze vyvozovat z jejich počtu i úlohy, již hrály jako předmět právních sporů.  První zpráva o prodeji lipovského mlýna pochází z roku 1538. V r.1548 nejvyšší komoří Jan Žerotína a na Strážnici přepustil za pevně stanovený obnos jak horní, tak dolní lipovský mlýn. Oba mlýny měly po třech kolech moučných a čtyřech stupných – byly tedy poměrně velké. Na míru výnosnosti zemědělského hospodaření v 16. století lze usuzovat také z jiných příznaků: pohnala-li strážnická vrchnost majitele sousedního panství Jana z Kunovic na 200 hřiven stříbrných grošů, že jeho poddaní z Blatnice orali na lipovském katastru a na 200 hřiven stříbra za to, že jeho poddaní z Malé Vrbky zajali lipovského občana Jana Jakubíkova, když si vyjel na své vojšické louky, je to nepřímý doklad nejen o ceně půdy, ale i pracovní síly.

O stupni rozvoje svědčí i skutečnost z oblasti nadstavby. V Lipově, stejně jako na celém strážnickém panství, došlo v této době k posílení utrakvismu. Není možné potvrdit soud některých badatelů, že většina obyvatel Lipova sídlela vyznání augsburské (luteránské ) . Zatím je převaha tohoto vyznání doložena pro Hrubou Vrbku a Javorník. Roku 1552 se připomíná, že Jan III. z Žerotína přiznává knězi Jiříkovi z Boknic, faráři lipovskému, právo nakládat s jeho majetkem. Zvláštní podoba náboženských poměrů – jak ukazují jména kněží nejen v Lipově, nýbrž v celé oblasti – pozitivně působila na sbližování se Slovenskem a mohla by skutečně svědčit pro převahu augsburského vyznání i v Lipově. K intenzivním stykům se Slovenskem v pozitivním i negativním slova smyslu docházelo až do Bílé hory, ba i po ní. Citovaná zmínka Jana Blahoslava prokazuje, že církevní obec byla nositelkou vzdělanosti, kurátorkou školy a přispívala tak ke kulturnímu rozvoji obce. Je zajímavé, že v Lipově působil na počátku 17. století i někdejší vychovatel Karla staršího z Žerotína, Matěj Plorantius. Donační listina Alžběty Slavatovny z Košumberka z roku 1601 dokládá, že bratrský sbor v Lipově se těšil štědré podpoře strážnické vrchnosti.

Jestliže v dosavadním nárysu dějin Lipova jsme mohli – pokud se týká sociálního vývoje – vycházet jen z útržkovitých a značně torzovitých pramenů, pak pro 17. století máme po ruce pramen prvořadé důležitosti. Dochovala se a byla již i částečně zpracována purkrechtní registra strážnického panství, pocházející patrně z roku 1617. Z nich se dovídáme nejen to, že v Lipově bylo v té době 43 pololáníků, 53 čtvrtníků a 16 hrubých podsedníků, ale dovídáme se také výši platů a míru povinností obyvatel městečka Lipova vůči strážnické vrchnosti. Rozbor tohoto pramene nám dovoluje uvědomit si fáze kolonizace Lipova stejně jako místopisné rozdělení, to zejména za pomoci gruntovic. Purkrechtní registra zachycují hospodářskou strukturu obce: uvádějí 28 krčem a 10 jatek. Podrobným rozborem těchto register, stejně jako jiných pramenů, vycházejí najevo, že formy intenzivního hospodaření v Lipově sahají skutečně až do poloviny 15. století, i to, že v majetku poddaných převažovaly vinice. O charakteru tohoto druhu zemědělského podnikání svědčí skutečnost, že na vinicích v Lipově byly již v této době zaměstnávány námezdní síly. Pro vyspělost hospodaření mluví a vyšší peněžní renta než v jiných oblastech. Ze sledování pohybu usedlostí v letech 1594-1604 lze doložit, jak právě vinohrad zhodnocoval již v té době zemědělský majetek. Ke zvláštnostem, ukazujícím odlišnou situaci na strážnickém panství, patří i to, že poddaní měly právo odúmrtí již v předhusitském období. Tuto skutečnost je třeba počítat k těm kladným momentům, které ovlivňovaly pozitivní hospodářský a sociální vývoj v 16. století.

Existence purkrechtních register , stejně jako dochované gruntovní a sirotčí knihy, umožňuje sledovat vývoj Lipova hlouběji než v předcházejících období. Z těchto pramenů je zřejmé, že Lipov – uváděný jako městečko již roku 1381 – se vyznačoval vysokým počtem osedlých. Počet 124 poplatníků, uvedených v urbáři z roku 1617, by v jiných oblastech vystačil pro poddanské město. Vezmeme.li za průměr pro obec na strážnickém panství 64 osedlých, pak Lipov je proti této střední hodnotě dvaapůlkrát větší. Podobně jako Velkou i Lipov dělila řeka Velička na dvě části: vlastní Městečko a Závodní. Podle toho rozdělení jsou vedeny záznamy v pozemkových knihách, ale ve vzpomenutých purkrechtních registrech je však obec vedena jako celek. Lipovské Městečko mělo 74 osedlých, Závodí 68 osedlých. Urbář z roku 1617 uvádí v Lipově 46 pololáníků, 49 čtvrtlaníků, 18 podsedníků a 20 držitelů hoštáku. Na prvý pohled udiví neexistence lánové špičky. Sociální struktura má však i další zvláštnosti : dochované prameny, zejména výčet povinností, neprokazující existenci větší koncentrace řemeslníků, kteří by byli specializováni a odkázáni na nákup zemědělských produktů. Nelze proto v této době mluvit v rámci středověkého městečka o dělbě práce. Naopak vysoký počet řezníků (10) ukazuje, že se nemohli uživit jen svým řemeslem, a že tudíž museli mít vlastní hospodářství. Skutečnost, že vedle 1 kamene loje a 1 jeřábka platili dvakrát do roka, o sv. Václavu a Jiřím , po 13 groších, naznačuje, že se řezníkům držení jatek vyplácelo a že podíl masných produktů v lidové stravě nebyl pravděpodobně v Lipově nízký.

Výše odváděných poplatků ukazuje i na dobrou kvalitu půdy v lipovském katastru : z půllánu se platilo 20 grošů a 3 denáry, ze čtvrtlánu 10 grošů a 1,5 denáru, z podsedku 8 grošů, z hoštáku  4 groše. Je zajímavé, že tyto platy byly vyšší než jinde na panství. Zatímco v Lipově se platilo z půllánu  20 grošů, jinde 7-10, u podsedků byl průměr 4 groše, v Lipově dvakrát tolik. Zvláštní druh zámožnosti, plynoucí snad z výnosného hospodaření, by se mohl skrývat v údaji, že v roce 1617 byly v lipově 18 krčem.

V souvislosti s výši platů je potřeba poznamenat, že prameny uvádějí pro Lipov v tomto období  všechny tři druhy pozemkové renty. Z dosavadních údajů je jistě vidět, že v 17. století byla nepochybně základem renta peněžní, doplňována rentou naturální: půlláník odváděl o sv. Václavu 1 měřici pšenice, čtvrtláník a podsedník půl měřice. Z luk ve Vojšicích  se odváděl oves a slepice podle výměry : s jednou měřicí ovsa jedna slepice. Ve vrchnostenském výkaznictví byly naturální dávky přepočítány na peníze například 1 slepice se rovnala 12 bílým denárům. Stejné dávky byly odváděny také z luk Nad hájem, Na Závrbčí a z hor. Relativně vysoký poplatek platila obec za vinný šenk – 8 zlatých ročně, za hlásku 5 zlatých a 15 grošů, za vola 6 zlatých a 30 grošů a za šindel 12 zlatých a 10grošů. Kromě toho byla obec povinna zvláštním platem za pasení vepřů v lipovském Háji.

Je zajímavé, že v urbáři nejsou specifikovány všechny povinnosti. Například zde nejsou velikosti renty v úkonech a robotní povinnosti jsou uvedeny jen kumulativně : odvoz vinného desátku, při čemž za polovinu se  zaplatí 2 groše od bečky, dále povinnost robotovat při rybníku ( plést ploty, opravovat tarasy, prosekávat prohlubně, dovážet plod apod. ). Obdobně orat, vozit hnůj, vláčet, žít a vozit obilí z pole je formulováno jen obecně s vymezovací doložkou „až se všechno sklidí“. Nejde snad v této doložce – v době úpadku produktivity robotnické práce- o jistý rys středověké racionálnosti objemově stanoveného pracovního úkolu ? Rentou v úkolech byly povinnosti všechny vrstvy obyvatelstva obce, tedy i hofeři. Kromě už uvedených robotních povinností náleželo Lipovjanům opatřovat dřevo pro zámek, pivovar, cihelnu i vápenku, sekat a hrabat trávu a ošetřovat panskou vinici ve Slovanské hoře. Jak jsme už uvedli, v případě vinohradu šlo o značnou výjimku: práce ve vinohradě, která sice byla uložena v urbáři jako povinnost, byla vrchností honorována :  „platí se jim od takovýho díla podle uznání“. Také koupání a stříhání ovcí bylo honorováno od kusu. K jisté diferenciaci došlo při povinnosti odvádět předivo. Povinnost odvádět 1 kopu lnu nebo konopí měli všichni gruntovníci a ti hofeři, kteří vlastnili vinohrad. Ostatní hofeři odváděli jen půl kopy. Hoferkyně musely v panské zahradě plet a sklízet zeleninu a třít panský len a konopí za stanovenou odměnu. Všichni poddaní byli povinni dodat na strážnický zámek čtyři lokte z panské koudele napředené, zavřené a oprané příze a za to si mohli „sobě k obci vysadit Vinohrad“.

Zvláštní postavení měl zřejmě v obci majitel mlýna, pan Jan Rejtejn z Varjelit. Jeho povinnosti vůči vrchnosti včetně platu z louky na Vojšicích (známé i současné generaci jako Rejtinka ) byly vyjádřeny souhrnným  ročním platem 26 zlatých.

Hospodářská prosperita obce i relativně pokojný život jejích obyvatel byly vystaveny na počátku 17. století velké zkoušce. Území, které v předchozím období – s ohledem na svou hraniční polohu – nebylo nikdy zvláště bezpečným a do této doby bylo politicky na okraji zájmu, se v souvislosti se stále nepokojnějším rázem vlády Rudolfa II. stalo nejenom předmětem politické licitace, nýbrž i zle decimovaným válčištěm. Na absolutistické snahy ofenzívně prokatolické vlády Rudolfa II. odpověděla uherská šlechta povstáním, do jehož čela se postavil Štěpán Bočkaj, který vyzval i moravská města a stavy, aby se k němu připojily. Když moravské stavy výzvu odmítly, vpadl Bočka s uherskými vojsky na jihovýchodní Moravu. Císařská vojska, rozložená táborem kolem Uherského Hradiště, trestuhodně zanedbala obranu území, a tak násilnická vojska nenarazila na žádný odpor. Bočka vytvořil vojenský tábor ve Skalici. Z její geografické polohy vyplývá, že strážnické panství i se svým správním centrem bylo nejvíce na směru bočkajovských útoků. Při jednom z prvních útoků v roce 1605 byl strašně popleněn vedle jiných vesnic i Lipov. Mnoho usedlostí bylo vypáleno a mnoho osob bylo odvlečeno do zajetí. Tak byla zahájena série násilných vpádů, které uvrhly Lipov i celý kraj do bídy, jejíž úděsnost popisuje známá Lamentací, pláč a naříkání země moravské.

Ze statistických pramenů se dovídáme, že po roce 1605 bylo 47 procent gruntů pustých. Cesta k tomuto stavu vede od zločinné neodpovědnosti a neschopnosti velitelů císařských vojsk přes neuvěřitelnou krutost uherských oddílů. A nejenom uherských. Stačí si přečíst ve vzpomínané Lamentací pasáž o odvetném vpádu moravských oddílů na Novoměstsko, abychom zjistili, že žádná z útočících stran se nechovala jinak.  Ukrutnosti, zbytečné maření životů a ničení hodnot byly průvodním jevem tohoto válečného požáru.

Vpád bočkajovských vojsk byl počátkem řady utrpení, která postihla v nepokojném 17. století celý kraj a také Lipov. Nešlo jen o plnění nepřátelskými vojsky. Jak ukazují jiné prameny, muselo se obyvatelstvo třást strachy před každým pochodem vojska, protože nebylo v podstatě rozdílu mezi vojskem vlastním a nepřátelským. O neuvěřitelně nízké kázni vlastních vojsk svědčí skutečnost, že na naléhání moravských stavů musela být odvolána. Na konci roku 1605 bylo v Lipově ze 68 gruntů 35 zpustlých nebo shořelých. Ani po uzavření míru s Bočkajem v roce 1606 nenastal  kýžený klid, tak potřebný pro práci.

Předzvěstí nových pohrom se staly události v souvislosti se stavovským povstáním. Kraj, exponovaný na hranici mocenských svárů panovníka a odbojné uherské šlechty, byl vystaven těžkým zkouškám v době nájezdů Netulena Gábora v roce 1621. Nájezdům Bethlenova vojska opět podlehla Strážnice a okolí znovu vybudované  vesnice byly obráceny v hromady popela. Zkázu panství vyjídáním dovršila vlasní vojska. Přímý doklad o vpádu Bethlenových vojáků do Lipova nemáme, avšak nepřímým dokladem je míra zpustošení, zachycená v polovině 17. století, provázená značnou migrací obyvatelstva obce. S ohledem na charakter stavovského povstání si lze stěží představit, že by se povstání aktivně zúčastnilo obyvatelstvo městečka. Zajímavé však je, že pro účast v povstání byl v roce 1623 odsouzen ke ztrátě čtvrtiny majetku držitel svobodného mlýna Jan Rejtejn z Varjelit. Rejtejnova účast na povstání byla nepochybně motivována jeho úzkým vztahem k Žerotínům. Při příležitosti soudu se uvádí, že jeho mlýn je pustý, že na něm vázne dluh  4 000 zlatých a kromě toho že má dalších  5 000 zlatých dluhu.

Další život obce ovlivnily skutečnosti politického života – zejména po prodeji strážnického panství v roce 1629 někdejšímu císařskému plukovníku Františkovi de Magno. I když podle textu artiklů, které vydal v roce 1631, nechtěl nový majitel řešit – podle jeho názoru neutěšené – náboženské poměry naráz, byl stále silněji vyvíjen nátlak na nekatolické obyvatelstvo. Mnozí často i z těchto důvodů zbíhali z gruntů a odcházeli přes blízkou- ostatně vždy spíše jen pomyslnou – hranici. Osazovat opuštěné grunty v Lipově se dařilo jen velmi zvolna. Vždyť sirotčí kniha městečka uvádí řadu celých rodin i jednotlivců, odvlečených do zajetí. Statistické přehledy ukazují, že teprve v roce 1612 se podařilo osadit dvě poustky, v roce 1613 jednu, v roce 1614 opět dvě, v letech 1615 a 1616 po jedné. Do roku 1618, kdy končí pravidelné zápisy v pozemkové knize, se podařilo v Lipově – Městečku osadit 7 poustek. Relativně lepší byla situace v Lipově – Závodí, kde v roce 1610 byla osazena jedna pouska, v roce 1613 také jedna a v roce 1616 dokonce čtyři. Do roku 1618 zůstalo ještě neosazeno v Lipově – Městečku 69 pustých gruntů a v Lipově – Závodí 43  pustých gruntů. Je zajímavé sledovat, ze kterých míst byly později grunty osazovány : v roce 1641 se uvádí rodina Brsových z Čech, roku 1644 a 1647 tři rodiny z Hané, v roce 1645 rodina ze Slezska, roku 1648 ze Skalice. Působení směrem na Slovensko bylo oboustranné, protože v letech 1631 a 1641 jsou ve Skalici v protokolech prodejů uváděni obyvatelé z Lipova. Dokonce v době sporů mezi Strážnicí a Skalicí prodávala Skalice seťové obilí občanům z Lipova.

Pustošení, spojeného s pobytem švédských vojsk na Moravě, byl Lipov s ostatními obcemi strážnického panství ušetřen. František Magnis si v roce 1645 prostřednictvím svého  zpovědníka vyžádal od polského krále Vladislava IV., spojence Švédů, titul polského komořího. Dokonce prý jednal s polským králem o prodeji panství. Byl to patrně jen předstíraný akt, který měl panství jako majetek spojence uchránit před vojenským pustošením. Na této salaguardě  získal Lipov víc než jen ochranu před opětným zpustošením cizími vojsky. Na základě ujednání byly hranice strážnického panství – aby bylo Švédům zřejmé, že jde o spojenecké území – vyznačeny na dohled červenobílými sloupy. Jakmile prý občané sousední Blatnice, drancováni Švédy, zjistili, jakou ochrannou moc mají tyto kůly, předsadili je až těsně k obci. Když se blatnické obyvatelstvo, rozprášené po švédském vpádu, vrátilo, na jejich pozemcích už hospodařili občané Lipova, kteří se odvolávali na hranici katastru, stanovenou červenobílými sloupy. Tím se také vysvětlovalo, proč lipovský katastr sahal až těsně k Blatnici.

Situace v Lipově se i po ukončení třicetileté války měnila jen zvolna. Už bylo konstatováno, že v roce 1618 bylo ještě v Městečku 69 a na Závodí 43 poustek a do konce roku 1628 bylo v Městečku osazeno jen pět a na Závodí dvacet pět poustek. V roce 1648 byla polovina lipovských gruntů pustých. Poměry na panství se zhoršovaly zejména za nepřítomnosti Františky Prisky, kdy správu panství vedlo jen úřednictvo, které ve snaze co nejvíce se obohatit zatěžovalo oddané neúměrnými povinnostmi. O jak brutální útlak šlo lze vyvodit z toho, že při vší snaze nenarušit autoritu vrchnosti byl zámecký hejtman po prozkoumání stavu panství potrestán několikaletým žalářem.

O bezpráví, jemuž byl Lipov v 17. století vystaven, svědčí stížnosti na poručnici panství Annu Kateřinu v roce 1678. Stížnosti Lipovjanů byly jen části stížností podaných císaři obcemi strážnického panství. Sama stížnost je názornou ukázkou zhoršování postavení poddaných v souvislosti s druhým nevolnictvím. Jestliže na jiném místě byla vzpomenuta obezřetná politika, usilující odstranit následky válečných útrap, vláda Anny Kateřiny ze Žďáru se vyznačovala snahou o opětné utužení nevolnictví. Lipovští obyvatelé si v podání z 19. prosince 1678 stěžovali, že je vrchnost nutí odebírat vrchnostenské pivo. Tři občané, kteří odmítli podle svědectví velmi špatné pivo odebírat, dostali za trest odvézt tři povozy sena do Vídně, dva do Olomouce a jeden do Brna. Povinnost tzn. dlouhých  fůr patřila k nejtíživějším nevolnickým povinnostem jak pro vzdálenost, na niž mělo být zboží dopraveno, tak zejména proto, že zajištění poddaných na těchto cestách bylo minimální a že často při nich přišli o tažný dobytek. Jiní čtyři občané odmítli odvézt dřevo z panského lesa a byli přinuceni zaplatit pokutu 4 zl. Ve stížnosti se uvádí, že celková výše pokut, jež museli občané Lipova zaplatilt v roce 1675, byla 60 zlatých 30 krejcarů a pět věrtelů vína. Pátého ledna 1679 poslali ještě Lipovjané zemskému hejtmanovi seznam poddaných, kteří nechtěli snášet hraběnčino šikanování a zběhli z obce na Slovensko – bylo to 10 rodin v počtu 52 osob. Obě stížnosti jsou uvedeny v příloze.

Uvážíme-li, že lánský rejstřík z roku 1689 uvádí proti roku 1617, kdy zde bylo 43 půllánů, že v Lipově je jen 15 půllánů osedlých a 26 pustých – obdobně tomu bylo i u čtvrtplánů a zejména prudce se snížil počet podsedků, kdy z 58 v roce 1617 jich zbylo v roce 1669 jen 8 – pochopíme, jak vážným hospodářským oslabením panství byl útěk 52 poddaných. Tyto útěky zvýšily počet pustých gruntů v Lipově z doby tureckého vpádu v roce 1663. Obecně zlá situace byla dále zaostřena velkou epidemií moru v roce 1680 a život lidu se ještě více zhoršoval.

   Ani počátek 18. století nepřinesl podstatnější zlepšení v životě obyvatel Lipova. Panské rybníkářství se nepochybně rozvíjelo, jak ukazuje zpráva z roku 1716, když k opětnému zvelebení rybničního hospodářství bylo do lipovského rybníka vysazeno 300 kop tříletých kaprů. I když ustaly vojenské nájezdy, klid na moravsko-slovenské hranici nebyl. Kolem roku 1725 docházelo ke stále častějším nájezdům do strážnických hor ze strany branského panstv. Došlo k odhánění pracujících poddaných, zajímání dobytka, a tak majitelé panství museli požádat císařskou komisi o stanovení přesné hranice. Spor se dotýkal i Lipova, protože hodně Lipovjanů mělo louky na Vojšicích.

Podrobnější obraz o podobě městečka Lipova z 18. století podávají moravské katastry. Údaj z roku 1775 uvádí, že v Lipově bylo 52 čtvrtníků ( prům. 26 měřic pole), 28 půlčtvrtníků, hospodařících v průměru na 18-25 měřících, dále 5 velkých a 18 malých podsedků se čtyřmi měřicemi polí, 7 domkařů a 32 hoferů, kteří drželi vinohrad. Srovnáme-li tyto údaje se strukturou Lipova na počátku 17. století, zjistíme, že dochází k výraznější diferenci. Chybí zde nejenom lánová špička, ale i půllány, při čemž společná obščinná půda 300 měřicemi luk a 72 měřicemi úhoru patří k nejrozsáhlejším plochám obecní půdy v širém okolí. Zajímavé je i to, že více než desetinu katastru zaujímaly vinice. Uvedené prameny uvádějí v Lipově ze 171 čísel stále ještě 70 pustých. Také robota je nižší: čtvrtláníci robotovali s potahem jeden a půl až tři dny, půlčtvrtníci stejnou dobu bez potahu, velcí podsedníci měli pěší roboty 1 až 2 dny, malí půl až 1 den. Robotní zatížení odpovídá robotnímu patentu z roku 1680, obnovenému v letech 1717 a 1738 a konečně v hlavních rysech i zatížení, kodifikovanému v robotním patentu Marie Terezie z roku 1775. Vezmeme-li v úvahu, že podle stížností se na strážnickém panství v sedmdesátých letech 17. století rotovalo až 6 dnů v týdnu, lze chápat novou skutečnost jako pokrok.

Třebaže pro podobný obraz vývoje městečka v 18. století jsou prameny příliš útržkovité, analogie vývoje strážnického panství, jehož významnou součástí Lipov byl, nám pomáhají zachovat časovou souvislost výkladu. I když 18. století bylo relativně klidnější, tzv. kurucké vpády na jeho počátku celý kraj opět krutě poznamenaly. V souvislosti s povstáním Františka II. Rákocsiho vpadli kuruci na Moravu pod Bercsényiovým velením dne 13.p prosince 1703 u Velké a odtud podnikali další výpady. Plenili vesnice, brali dobytek, pálili a loupili, odvlékali pokojné obyvatele do zajetí. V průběhu těchto tzv. kuruckých vpádů byl několikrát popleněn i Lipov: poprvé v březnu roku 1704 a pak 15. dubna  téhož roku. Ve zprávě z roku 1705 se uvádí, že v Lipově byli zabiti 3 hospodáři, 1 žena, uteklo 17 hospodářů a 36 jiných osob, sebráno bylo 96 koní, 71 volů, 221 krav a 1 115 ovcí. Na víně, obilí, úlech a šatech se škoda odhadovala na 16 896 zlatých. Spolu se škodami na dobytku to bylo 29 847 zlatých celkem. O tom, jak vážně bylo toto nebezpečí, svědčí skutečnost, že do Lipova byla vložena část obrany hranic a dokonce se uvažovalo o opevnění obce valem a palisádami. Podle dobového svědectví „ Turek by se nemohl počínat ukrutněji“ než tito tzv. Kuruci, napadající Moravu až do roku 1711.

Kraj na pomezí dvou království byl od 13. století předmětem hraničních sporů, propukajících s různou intenzitou. Na počátku 18. století, po řadě přepadů ze strany brančského panství, po řadě loupeží a zabití, bylo třeba průběh hranice řešit komisionálně. Přepadávání, zejména v hraničních horách a na Vojšických loukách,  připomenuté už dříve, dostávalo stále výraznější formu vzájemných trestních výprav. Tomuto stavu bylo třeba učinit přítrž. Možná, že podnětem zda byla i jakási zbojnická činnost Martina Poláčka z Hrubé Vrbky a jeho družiny. Úředně svolaná komise konečně v roce 1734 stanovila pevné zemské hranice. Oddechli si i Lipovjané, protože podle zprávy o okradení Lipovjanů v roce 1722 si v roce 1726 museli zajaté koně vykoupit Martin Frolka a Martin Červenka. Útrapy první poloviny 18. století dovršila epidemie moru v roce 1723 a ve čtyřicátých letech vpád Prusů za válek o Slezsko.

Nepříznivé důsledky útrap, spojených se vpády vzbouřenců, pruského vojska, s epidemiemi a živelními pohromami, zmírňovala nová politika vlády po nástupu Marie Terezie na trůn především pokusem o spravedlivějším repartici berně, která sice nebyla – zvláště na Moravě – snížena obecně, přece jenom však byla spravedlivěji rozvrhována. Oba tereziánské katastry dovolují získat poměrně dobrý přehled o stavu obce a zemědělského hospodaření v této době.

V Lipově zaujme především skutečnost, že ve skladbě zemědělského majetku zde hrály stále významnou úlohu vinohrady, o nichž je podrobnější zmínka v kapitole o tradicích kultury a způsobu života v Lipově. Zde nutno připomenout, že v 18. století našlo vinařství, které už v předchozích staletích tvořilo významnou součást hospodaření, také oficiální ocenění, když v roce 1795 byly pro Lipov zhotoveny nové horenské knihy. Věhlas lipovského vinohradnictví dokazuje i skutečnost, že držiteli vinohradů na lipovském katastru byli mnozí významní občané z jiných obcí a měst. Nešlo o žádnou výjimečnost, uvědomíme-li si, že v sousední Blatnici měl vinohrad dokonce J. A. Komenský.  Jde spíše o to, že držiteli byli tak početní cizí občané: 34 z Velké, 8 z Milokoště, 14 z Blatnice a další. Na lipovském katastru měl 30 měřic vinohradu kníže z Kounic, 6 měřic baronesa Sao Umbergová, 36 měřic c. k. komorní ředitelství, 10,5 měřic soudce z Uherského Hradiště, pán z Weissenburgu. Z měšťanů pak paní Stoklasová z Uherského Hradiště 18 měřic, paní Čepelková z Meziříčí 12 měřic, strážnický farář Hnátek 3 měřice. Při tom nešlo o levnou záležitost, protože tito cizí vinohradnictví platili ročně celkem 418 zlatých a 15 krejcarů. Domácí odváděli vrchnosti desáté vědro a z každého archtelu vinohradu 7 mázů ročně. Hrabě z Kounic, který vlastnil v Lipově 7 a půl achtele vinohradu, musel platit z každého achtele 3 zlaté mor., byl však – stejně jako jiní šlechtičtí držitelé – zbaven povinnosti zemského a vinného desátku. S vinohradem mohl volně nakládat, avšak prodej nebo jakékoliv postoupení musel předem ohlásit strážnické vrchnosti a lipovskému hornému.

Celkové uklidnění, jehož jsme svědky v druhé polovině 18. století – zejména v souvislosti s reformami Marie Terezie a Josefa II. – se projevilo příznivě i na vývoj městečka Lipova. Doklady o tom přinášejí obecní protokoly, založené již roku 1718, v nichž je však první záznam až z roku 1748. Zachycující především hospodářské záležitosti obce a pomáhají nám poznat strukturu sociální. Jsou také jediným dokladem o působení a vlivu reforem Marie Terezie a Josefa II. ve věcech poddanských, k nimž patří například založení společných sýpek. Z roku 1762 je v nich uveden přehled o vybavení radnice a o majetku, který k ní patřil, přehled o výši nájmu za 6 obecních chaloupek a jména jejich držitelů: Martin Tomčal, Jura Jagoš, Alexa Mandl, Pavel Valný, Jakub Mrázek, Šimkova vdova a Jura Sípavík. Dochovávají také některá jména purkmistrů: Pavel Kolaci, Pavel Karas, Matúš Machálek, Jan Smaženka. Obecní protokoly nám pomáhají postihnout podobu obecního hospodaření a charakter tehdejšího zemědělství, avšak zachovaly se z nich jen některé zápisy, když mnohé byly nesvědomitostí jedinců zcizeny.

Jak již bylo uvedeno, bylo v roce 1775 v Lipově 52 čtvrtláníků, 28 půlčtvrtláníků, 5 velkých a 18 malých podsedníků, domkařů 7 a 32 hoferů. V té době se už objevuje v seznamech většina dnešních lipovských jmen : Karásek, Ondruš, Hudeček, Kolacia, Machálek, Tříska, Červenka, Kočí, Šimlík, Mlčoch, Valášek, Jakubiček, Psík, Mlček, Josefík, Frolka, Pokorník, Hroš, Čerešňák, Miškeřík, Srubjan. V 18. století je prokázána již existence dvou židovských domů, mezi nimž stála palírna: byly to domy č. 37 a 41. V 18. století se dostává někdejší svobodný rejtejnský mlýn do dražby Bojanovských z Knutová a dovídáme se, že k němu patřilo 41 měřic polí, 4 měřice vinohradu a louka, dávající 30 fúr sena. Výnos mlýna byl ohodnocen na 80 zl. Význam rodu Bojanovských je v tom, že podle dobového zvyku převzala obec do svého obecního znaku znak tohoto rodu: černého kozla na rozpůleném štítě v červené a stříbrné barvě. Dále je doložena radnice, další – „dolní“ – mlýn, mimo intravilán obce mlýn Padolský, obecní kovárna a školní dům. V této době se v Lipově připomíná učitel Petr Bureš, který bydlel v domě č. 84 a vlastnil 1 krávu. Existence školního domu je dokladem  zásahu školských reforem Marie Terezie, které i v Lipově vedly k obnovením, třebaže ne příliš úspěšnému fungování školního vyučování, jak o tom svědčí skutečnost, že ještě na sklonku 18. století se nikdo z obecní rady kromě starosty neuměl podepsat.

Obec v roce 1775 měla 151 čísel a přes všechno uklidnění bylo stále ještě 10 čísel pustých. Soupis z roku 1775 ja také poprvé opatřen novou honosnou obecní pečetí, na níž kolem bojakovského kozla vyskakujícího vlevo z hory je nápis: Sigillum senatus populique oppidi Lipoviensium. Soupis podepsal purkmistr Pavel Ondruš.

Rány z válečných událostí první poloviny 18. století se postupně zacelovaly. V roce 1785 už byly všechny domy v Lipově osazeny a v roce 1790 se už v Lipově uvádí 153 domů se 174 rodinami a celkový počet obyvatel dosáhl 820 osob. Z této doby obecní protokoly zaznamenávají hospodářskou aktivitu židovského obyvatelstva, zajímavou v souvislosti s hospodařením s obecním obilím. Například v roce 1791 si vypůjčil žid Pinkus 5 měřic obecného obilí, která rozpůjčil sousedům. Jiné obilí bylo prodáno židovi do Strážnice. V zápise je také zmínka o úhradě obilím za to, co sousedé propili vevíně. Vůbec se obecní obilí stalo zajímavým platidlem: Jurovi Pokorníkovi byly v roce 1792 dány 4 čtvrtě, které sousedé K. a P. u něho propili, židovi bylo půjčeno 28 měřic pšenice a prodáno 12 centů sena atd. Lapidárním obrázkem hospodaření té doby je zápis z roku 1793: „14 února stal se dokonalý pořádek v domě pulmistrovském Martina Červenky straněvá s židem lipovským v rozličných obecních případnostech s ním handlujíce, kdežto pořádně s ním na stole s křídou všecko vypočítali přítomní sousedé a vyznačovalo se, že ten žid jménem Pinkus toho času Bestand žid,  ani nic za obcí k pohledávání, ani obec za ním nic k pretendirování nemá.“ Pozdější požadavek snížení počtu kořalen v obci nepochybně vychází ze zvýšené podnikatelské aktivity ve výrobě kořalek, jež se v té době stává doménou především židovského obyvatelstva, i z toho, že se kořaleční mor stal metlou obce.

K zajímané situaci došlo v 18. století také ve vývoji náboženských poměrů v obci. Strážnické vrchnosti se podařilo vybudovat zde katolickou lokalii teprve po vydání tolerančního patentu. Obec, kde tak silné kořeny zapustilo husitství, odolávala intenzivnímu rekatolizačnímu tlaku nejen v 17., nýbrž i v 18. století. Ještě v roce 1712 bylo v Lipově 38 stoupenců augsburského vyznání, 6 kalvínů a 8 blíže neurčených „odpadlíků“. Církevní správu se podařilo obnovit až v roce 1784. Gotický kostel byl silně poškozen za tureckých vpádů v roce 1663, pak zhruba opraven a roku 1790 k němu byla přistavěna věž,na níž byly zavěšeny dva zvony.

Do relativního klidu na přelomu 18. a 19. století tíživě dolehly na obyvatelstvo nové válečné události. Roku 1805 leželo v Lipově ruské vojsko, v roce 1809 zase vojsko rakouské. Za vlády Marie Terezie bylo vybudováno stálé vojsko, a tak i na lipovské občany dolehla povinnost odvodů. Za vojáky byli chytáni především nemajetní chlapci. Až čtrnáctiletá vojenská služba se stala postrachem a tak byl někdy odvod k vojsku i nástrojem osobní msty. V době válečných operací bylo obyvatelstvo nuceno k pomocným pracím, především zásobování vojsk a k různým druhům přípřeží (tzv. foršpany a profanty). Vymáhání potravin a píce pro vojsko zle občany tížilo. „Malovanými dětmi“ byli tehdy vojáci jen pro ty, kdož s nimi nedošli do přímého a hlavně delšího styku. Lipovjanům se nevítané možnosti styku s vojsky dostávalo od konce 18. století až do konce napoleonských válek. Býval zde ubytován hulánský pluk císaře Karla a stesků na jednání a požadavky vojáků bývalo mnoho.

O životní úrovni obyvatelstva po státním bankrotu v roce 1811 nemáme doklady, ba ani o pokračujícím provádění reluiční soustavy Raabovy ( Kaschnitzovy). Zato jsme informováni o živelních pohromách, které postihovaly obec od konce napoleonských válek. V letech 1815 – 1817 zničilo úrodu krupobití, v roce 1817 předčasné mrazy zničily vinohrady a v roce 1818 padl všechen dobytek. V roce 1822 se připomíná přemnožení škůdců v souvislosti s mimořádně teplým počasím, které dovolovalo i v lednu dětem chodit do školy naboso. V roce 1835 nedovolily předčasné mrazy sklidit brambory, které se mohly vykopat až na jaře. Dělala se z nich pak i mouka, z níž se pekl chleba. Souviselo to s obecnou bramborovou katastrofou, která zahnala některé skupiny obyvatelstva na pokraj hladomoru a přispěla k výrazné radikalizaci rolnictva v druhé polovině 40. let 19. století. K velkému hladu došlo v roce 1847, kdy byla taková drahota, že měřice pšenice stála 24 rýnských a žita 18-20 rýnských. K vyhrocení situace přispěla i rozsáhlá epidemie cholery, která se přes poměrně rozsáhlá opatření k nám dostala ze sousedního Slovenska v roce 1831. Ani tzv. sanitní kordon  nezabránil zavlečení epidemie i do Lipova. Mnoho úmrtí vedlo k tomu, že musel být vy budován nový, tzv. kolerový hřbitov na Kopánce. Tak byl splněn i požadavek přenést hřbitovy od kostelů mimo intravilán obce. V té době byl pro případ cholery a později tyfu zřízen mimo obec tzv. špitál. Po nové vlně epidemie bylo nutno zřídit nový hřbitov na Forvalku, kde je lipovský hřbitov dosud.

Z obecních protokolů vysvítá, že v 19. století došlo k racionalizaci obecní správy a také že obec se dále rozrůstala. V roce 1820 bylo a obci 179 domů, v roce 1830 už 181 domů. Řehoř Wolny ve své Topografii uvádí, že v roce 1838 měl Lipov 181 domů s 1059 obyvateli (513 mužů, 546 žen) a 2 rodiny že jsou augsburského vyznání. Obec měla 1 473 jiter orné půdy, 97 jiter vinohradů, 71 jiter luk 393 jiter pastvin a dále, že v obci jsou 3 mlýny a jedna vrchnostenská vinopalna. Rychlejšímu růstu obce zjevně bránily přírodní pohromy a začínající hladomor ve třicátých letech. Za této situace došlo k revolučním událostem v roce 1848

II. OD ZRUŠENÍ ROBOTY KE SVOBODNÉMU LIPOVU

Revoluční rok 1848 zasáhl i do života oblasti, která se do této doby, vyjma ničivých nájezdů, nedostala do užšího kontaktu s politickým děním. Nevyzrálým formám sociálního vývoje odpovídala i nezřetelná forma politické aktivity. Zkoumáme – li tuto aktivitu v zrcadle petic, odesílaných v roce 1848 moravskému zemskému sněmu (jemuž se pro jeho složení říkalo také selský), nenajdeme tam petici z Lipova, ba nebyla nalezena ani petice strážnická. Charakter politické aktivity ovlivňovaly v Lipově především události, které roku 1848 předcházely. Jde především o velkou neúrodu roku1835, která se potom ještě několikrát opakovala a která přivedla část obyvatelstva na pokraji hladu. Politická radikalizace se projevila nejzřetelněji v odpírání robot a platů. Jestliže vytvářející se buržoazní česká společnost – zejména její společenská střediska – se opájela politickým vše významem slova konstituce, nelze tuto skutečnost analogicky předpokládat i v zemědělských obcích. Vesnice, která prošla jen poněkud jiným vývojem a která přes diferenciaci, již lze pozorovat v I. polovině století i na Moravě, nedospěla k požadavku pronikavých politických změn a reagovala v rozsahu svých zkušeností a skutečností, jež ji bezprostředně obklopovaly. Tak jsme na jedné straně svědky toho, že lipovský kronikář v zápisu do obecních protokolů v roce 1848 sdílí oficiální stanovisko hodnocení událostí roku, třebaže ne příliš nadšeně, na druhé straně známe zprávy o odepírání povinnosti vrchnostem. Z kuse zachovaného materiálu nelze postihnout, do jaké míry šlo o uvědomělý postoj, mající kvalitu politického požadavku, nebo jen o skutečnost, že pro trvající neúrodu neměli obyvatelé prostředky na úhradu těchto povinností. Jiný úhel pohledu než zápis poplatný oficiálnímu stanovisku nám nabízí lidová píseň, zachycená Františkem Bartošem právě v Lipově:

Dobre bylo v uherskéj krajině

dokáď ležál Košut pri Budíně

jak sa pohnúl Košut od Budína

zaplakala uherská krajina.

Vlastní politický postoj vystihuje nepochybně přesněji než vzpomenutý zápis, třebaže nelze z toho jednoznačně dokazovat spojitost s radikalismem, projevujícím se v odepírání dosavadních poddanských povinností.

Podstatný význam revolučního roku 1848 v podobě, v níž proběhl, spočívá ve zrušení poddanství – třebaže za výkup. Zrušení roboty bylo skutečností, o niž v různých etapách vývoje usilovalo rolnictvo již od 17. století. Zde již nešlo jen o proklamaci, nýbrž o praktické důsledky, které byly ovšem komplikovány relativně vysokým výkupným.

Horňácké prostředí, které barvitě – při všech výhradách k přesnosti a průkaznosti – ukázal ve svých pamětech J. V. Frič, prostředí s neutrálním vztahem k dobrovolnickému sboru, táhnoucímu krajem na pomoc slovanskému povstání v roce 1848, nebylo příhodné pro intenzívní rozvíjení politického hnutí. Frič podává doklad o ubohém postavení poddaného lidu, o nepochopení významu zápasu, avšak oceňuje vlídnost a srdečnost místního obyvatelstva jak v případě zastávky na cestě na Myjavu v Lipově, tak při zpětné cestě v Louce. Politickou aktivitu tak představovalo jedině nedbání dosavadních vrchnostenských příkazů.

Názor, že na Moravě byly již roku 1848 reluovány všechny robotní povinnosti na peněžité platy, nelze v případě Lipova potvrdit. V roce 1848 se v Lipově z lánu robotovalo 156 dní a peněžitá renta se neodváděla žádná. Zato se odváděla naturální renta: 2 kohouti, ½ míry pšenice a ½ měřice ovsa. Zajímavě dokumentuje rok 1848 v Lipově zápis v obecní kronice: „V roce 1848 velký nepokoj byl mezi lidem, veliké rebelie v městech. V roce 1848 byl velký nepořádek mezi lidmi, takže si jeden nevšímal druhého. Ani sám cisár pán neměl pokoja, musel odejít z Vídňa do Holomúca, protože sa  celý Vídeň také zdvihel. V tomto roku se prestalo robotovat a ztratily se desátky kněžské a také desátky panské. Nastaly honby mezi občany a sousedy. A všecky věci takové svobodné. V tom roku byl pudmistrem Martin Pokorník, richtár  Pavel Sedlář, fojt Pavel Ondruš.“ Citace je zajímavá nejenom proto, že jediným přímým pramenem pro Lipov, ale i proto, že reaguje na skutečnosti  politické i sociální. Zmínka o nevšímání si jeden druhého má pro vesnické prostředí velký význam. Stěží ji lze interpretovat jinak než jako vyjádření pocitu rychlého rozpadu dosavadní struktury vesnice. Odpovídá to výsledkům výrazné diferenciace vesnice, jak ji lze v prvé polovině 19. století pozorovat obecně. Zmínka o „ všech věcech takových svobodných“ má dobový význam, jehož paralelu bychom mohli hledat v politickém uvažování čeledína z Tylovy Tvrdohlavé ženy.

Do přímého styku s událostmi roku 1848 se dostali občané z Lipova až v té fázi, kdy carská vojska pod vedením generála Paskieviče začala potlačovat maďarskou revoluci. Obyvatelstvo bylo donuceno – stejně jako za válek napoleonských – zajišťovat zásobování vojsk přípřežími, tzv. foršpany. Obecní protokol uvádí, že denně jezdilo až 9 vozů, že se jezdilo „z porádky“ a tato povinnost dvakrát obešla obec až do čísla 70. Nešlo přitom o nijaké krátké cesty: chléb, oves a seno vozili určení občané do Bánova a Uherského Brodu a odtud pak až do Trenčína a ještě dále do Uher.

V roce 1848 došlo také k jisté úpravě obecní správy. Nadále zůstal v čele obce purkmistr (pudmistr, jak se mu říkalo a jak se také psával) a nad pořádkem v obci dbal rychtář. Vedle nich byli ustanovováni tzv. sáčí, kteří dbali na stanovení správných hranic, dodržování cen a kteří řešili sousedské spory. Změna byla především  v tom, že správní reformou monarchie z roku 1850 byla zpřetrhána dosavadní vazba na vrchnosti a novými centry politické správy se stala okresní hejtmanství. Hejtmanství byla pro dosažení potřebné pružnosti člena – zejména v ohledu právním – na tzv. soudní  okresy. I když v případě Lipova může být tato změna chápána jen jako formální, protože sídlo vrchnosti i okresního úřadu bylo v té době ve Strážnici, šlo přece o změnu zásadnější.  Nemohla se sice naplno projevit v období tzv. Bachova absolutismu, ani přinést pravý užitek před vydáním prosincové ústavy z roku 1867, ale spolu se zrušením roboty vytvářela základní podmínky k proměně vesnice.

Blahodárnost změn, které přinesl pro venkovské obyvatelstvo rok 1848, byla omezována výkupným a také živelnými pohromami, které i v druhé polovině 19. století Lipov provázely. Kromě řady neúrodných let byla obec postihována častými požáry. Například 7. června 1850 vyhořel celý Dolní konec až po tzv. Hrubou uličku. V obci, kde se jako střešní krytiny užívalo jen došků, se oheň šířil tak rychle, že se podařilo zachránit jen málo. Podle svědectví pramenů uhořelo tehdy 18 kusů hovězího  dobytka, 55 ovcí, 18 prasat a přes 100 kusů domácí drůbeže. Ve vyhořelých domech bylo zničeno vnitřní zařízení, šatstvo i polní nářadí. Podle zápisu šlo zjevně o zločin žhářství. Ještě větší škody způsobil požár v roce 1856, kdy vyhořelo 16 domů a kdy došlo ke ztrátě dvou životů. K daleko největším požáru však došlo v roce 1862, kdy vyhořelo 114 stavení – téměř polovina obce – a kdy úředně byla škoda odhadnuta na 76 000 zlatých. Častěji než jindy se objevovaly různé epidemie: v r. 1853 řádily v Lipově neštovice, na něž umíraly hlavně děti, a v roce 1866 v souvislosti s prusko-ruskou válkou byla do Lipova dovlečena cholerová epidemie, na niž zemřelo 60 lidí.

Za prusko-rakouské války museli opět Lipovjané poskytovat potahy pro vojenské potřeby. Denní počet vozů byl různý. Například 19. června 1866 přikázal okresní úřad ve Strážnici, že Lipov má dát na cestu do Hodonína 20 povozů. Zápisy v obecních protokolech nám právě na základě těchto příkazů dovolují rekonstruovat podobu vesnice, zvláště jména občanů a čísla jejich domů:

č. 1  Pavel Karásek 24  Josef Slonek

3  Pavel Verchulík 26  Jan Trýska

4  Josef Tríska 30 Jakubíček

9  Tomáš Ondruš 31   Eliáš Tomčal

10  Josef Sedlář 32  Jan Pelčák

12  Josef Karásek 36  Jiří Tomšic

13  Josef Pokorník 38  Jiří Kolacia

15  Josef Tríska 39  Pavel Sedlář

17  Josef Sedlář č. 42  Pavel Frola  

20  Václav Nechal 44  Tomáš Maňák

21  Jiří Franta 45.  Jan Jagoš 

23 Tomáš Pelčák 47  Jan Machálek

48  Jiří Jakubiček 90  Pavel Kolacia

49  Jiří Jagoš 105  Jiří Pokorník

69  Robert Vaculík 112  Martin Štípský

70  Tomáš Červenka a J. Joch 116  Pavel Jakubiček

74  Jiří Zajíček 117 Jan Kolaci

79  Martin Sedlář 121  Ambrož Šimlík

86 Pavel Pokorník 123 Jiří Jakubiček

87 Jan Kolaci

Většina „profantů“ byla do Hodonína, avšak 14. července 1886 mělo 12 formanů s koňskými potahy pomáhat při zakládání vozů cestou na Myjavu.

Časté požáry sužovaly obec i v dalších letech: v roce 1867, 1869 a v roce 1878 hořelo dokonce pětkrát a větší požáry se připomínají v letech 1880 a 1881.  Velké hmotné škody a teké škody na životech byly podnětem k založení hasičského spolku už v roce 1888. Založení sboru dobrovolných hasičů bylo počátkem budování zájmových organizací v obci. Zatímco v jiných obcích v sousedství – často daleko menších než městečko Lipov – se v této době zakládaly také záložny či jiné peněžní spolky, zejména pro získání levného úvěru pro rozvoj a modernizaci hospodaření, v Lipově se o věci začalo uvažovat až na sklonku století. Změny v charakteru obecní správy po roce 1848 lze sledovat i v častějším obměňování obecních úřadů. V polovině padesátých let 19. století jsou uváděny : „přednosta“ Jiří Machálek, 1. radní Pavel Sedlář, 2. radní  Josef Mlček, 3. radní Pavel Jakubiček. Úřadními byli : Jan Kolařík, Martin Mikulčík, Tomáš Pelčák a obecním písařem Josef Kotasem.

Důležitou součástí činnosti obecní  správy bylo hospodaření s obecními pozemky, jež byly většinou pastvinami a loukami. V roce 1877 byly pastviny rozděleny mezi gruntovníky a přeměněny v pole. Teneo proces rozdělování obecních pastvin souvisel  s intenzivnějšími formami v zemědělském hospodaření, zejména se změnou trojpolního systému osevu na střídavý. Dosvědčuje to i zápis v obecním protokolu z roku 1880 o tom, že 12 lipovských občanů si propachtovalo půdu v místě rybníka, zrušeného spolu s jinými rybníky na panství v roce 1812.

Od roku 1881 se rozlišuje pramenná základna k vylíčení lipovských dějin o řádné protokoly o sezení obecního výboru. Z nich se dovídáme, že v roce 1881 byl představeným obce Jiří Hálíček, I. radní Ondra Smaženka, II. radní Jiří karásek a členy výboru byli: Jan Kolacia, Jan Daněk, Tomáš Maňák,  Matěj Čerešňák, Matúš Kolacia, Jan Lukáš, Jiří Tomšic, Josef Sedlář a Jan Karásek. V roce 1881 došlo také ke zrušení společné obilní sýpky – do té doby nazývané magacín – zřízené zjevně na základě příkazu Josefa II. z roku 1784 o zřizování společnách sýpek, v nichž by byla rezerva obilí pro případ neúrody. Obecní výbor rozhodl dosud sesypané podílnické obilí prodat veřejnou dražbou za hotové peníze. Prodej se zřejmě v roce 1881 neuskutečnil, protože zmínka o podílnickém obilí je v protokolech ještě v roce 1894.

Zrušením poddanství uvolněná vazba se strážnickým panstvím byla posílena rozhodnutím obecního výboru ze dne 7. března 1883 pronajmout honitbu na lipovském katastru strážnickému statku za poplatek 100 zlatých ročně a 6 sáhů štípaného dřeva pro školu. Původní úmluva měla platnost 6 let, ale byla neustále prodlužována a k jejímu zrušení via facti došlo až v roce 1945, kdy bylo vykonávání myslivosti svěřeno těm, kdo na půdě pracují. Z vývoje obecní správy je pozoruhodná skutečnost radikálního střídání: novými představiteli obce v roce 1886 byli: starosta obce Tomáš Ondruš, 1. radní Jiří Karásek, 2. radní Jan Mlček, 3. radní Jan Horníček. Členy obecního výboru bylo dalších 18 občanů, písařem byl Michal Kotásek.

V druhé polovině 19. století dochází k výraznějším změnám i v lipovském školství. Po někdejším rozkvětu školství v 16. století – zejména zásluhou bratrského sboru v Lipově – došlo v 17. století k úpadku, který vyplýval jak z neustálých válečných nejistot doby, tak i z církevní politiky. S ohledem na monopol katolické církve na vzdělání nemohla škola začít plnit svou funkci, když se s bídou teprve v šedesátých letech 17. století – po vyhání bratrských kněží – podařilo alespoň provizorně obsadit duchovní správu. Teprve školské reformy Marie Terezie a pozornost, kterou této otázce věnoval Josef II., umožnily, aby v obci začala škola plnit svou funkci.

K výraznému zlepšení dochází právě v druhé polovině 19. století, kdy obec přistoupila k výstavbě nové školní budovy a kdy učitelé byli zváni k řízení obecních záležitostí. Vybudování nové školy spadá do doby, kdy byla v Rakousku-Uhersku zavedena  povinná školní docházka. V sedmdesátých letech byl v Lipově vystavěn také nový kostel. Původní, postavený ve čtrnáctém století v gotickém slohu, byl po velkých škodách, které utrpěl za nepřátelských nájezdů v šedesátých letech 17. století, opraven jen provizorně. Když chátrající budova hrozila zřícením, bylo rozhodnuto o nové stavbě a tak v roce 1878 byl na místě strženého gotického kostela postaven kostel dnešní. Jde o stavbu basilikálního typu s trámovým stopem a dřevěnými pavlačemi po stranách, aby stačil pro Lipov i Louku. Po dobu stavby nahrazovala kostel provizorní kaple, která po výstavbě kostela sloužila za obecní kancelář, pak skladiště, a v roce 1936 byla stržena.

Třebaže na postavení nového kostela přispěl i náboženský fond, přece jen se obec značně zadlužila. Nevyváženost obecního rozpočtu pak nutila obecní výbor k periodickému zavádění přirážek k dosavadním daním. Výše přirážek kolísala: například v roce 1887 a 1888 to byl 14 procent, v roce 1889, kdy schodek obecního rozpočtu činil 4 165 zlatých, to bylo 52 procent. K uhrazení úroků z velkého dluhu musela obec pronajmout obecní pozemky Blaně a Malý rybníček na 12 let Maxi Karfunklovi z Uherského Ostrohu.

V roce 1890 se stal 1. radním Jiří Frola, 3. radním Josef Sedlář a do 28 členného obecního výboru byli zvoleni i Karel Kotásek a Josef Křížek. Obecní výbor se 27. dubna toho roku usnesl zajistit zvláštního posla, který  by do obce z poštovního úřadu v Hroznové Lhotě donášel listovní zásilky. Za donášku byla stanovena odměna 2 krejcary, za lístek a noviny pak 1 krejcar. V devadesátých letech došlo zásluhou řídícího učitele Kotáska a mlynáře z Padolského mlýna Josefa Křížka, který byl před zakoupením Padolského mlýna adjunktem na církevních statcích v Kroměříži, ke snaze o  zvelebení lipovského ovocnářství. Josef Křížek se pokusil využít do té doby neplodného pozemku na Kamenci a vysázel na něm ovocné stromky. V roce 1890 byla koupě pozemku obecním výborem zamítnuta, ale o tři léta později mu byl pozemek prodán za 50 zlatých. Když v roce 1899 navrhl okresní hospodářský spolek, aby v Lipově byla zřízena ovocná školka, snažil se Křížek přesvědčit obecní výbor o její užitečnosti byl však přehlasován. Tíha rozvoje ovocnářství v Lipově spočinula především na obou vzpomenutých občanech.

Ze zajímavých osobností, které žily v 19. století v obci, můžeme připomenout bývalého vrchnostenského úředníka Jiřího Jakubíčka, který byl prvním šiřitelem zemědělského a kulturního pokroku v Lipově. Jeho syn Osvald byl profesorem na strážnickém gymnáziu. Jinou výraznou postavou byl místní silák Matěj Machálek, který se narodil v roce 1817 a zemřel v roce 1898. Vypráví se o něm, že zvedl hulána i s koněm, že v každé ruce zvedl dva dospělé, že zvedl dvouvěderní sud a napil se z něho, nebo že při přepadení třemi vojáky dva zabil jednou ranou. Protože prý byl náruživým pytlákem, udělala ho vrchnost hajným. Jeho podoba by měla být zachována na obrazu J. Uprky z roku 1897, na němž ho malíř zachytil v lipovském kroji.

Při obecních volbách v roce 1893 se stal starostou městečka Tomáš Kolacia, 1. radní Jan Kolacia, 2. radní Matěj Čerešňák, 3. radní Jan Štípský. Z této doby se nám dochovaly údaje o povinnostech a odměnách obecních zaměstnanců: obecní pastýř se měl dobře starat o obecní plemeníky a za pasení dobytka měl dostávat z jednoho kusu půl míry ječmene a ¼ pecna chleba, obecní strážník Jiří Žák měl za  povinnost  uklízení školní světnice a v zimě v nich topit. Jeho odměna byla 18 zlatých a 7 měřic ječmene. Hlásní Pavel Žák a Martin Hudeček dostávali od obce ročně 60 krejcerů, od čtvrtláníků ¼ a půlčtvrtníků 1/8 míry ječmene, od chalupníků 10 krejcarů ročně. Jejich povinnost bylo obcházet v noci obec a na roh troubit čas. Hotaři – polními hlídači – byli ustanoveni Josef  Pauc a Tomáš Maňák. Jejich plat 40 zlatých ročně byl každému rozvržen do pozemkové daně. V tomto roce se také poprvé setkáváme s jistým projevem kulturní aktivity, když se obecní výbor usnesl předplatit časopis Slovač. V roce 1894 v souvislosti s prodejem tzv. podílnického obilí byl poprvé vysloven návrh na svolání valné hromady, která by jednala o založení peněžního záloženského spolku. Zdá se, že Lipov v tomto ohledu pokulhával za jinými obcemi v okolí, kde už raiffeisenky a kampeličky byly.

Škála problémů, jimž se musel tehdy obecní výbor zabývat, byla široká a podle dochovaných pramenů lze stěží mluvit o harmonii obecních zájmů. Dokládají to výsledky hlasování o věcech prospěšných, jako bylo zřízení ovocné školky, stejně jako skutečnost, že starosta od roku 1894 odmítl vybírat daň a každý si ji musel odvádět do Strážnice sám. V roce 1895 navrhl Josef Křížek – v souvislosti s projednáváním odškodnění občanů, kteří byli postiženi velkou povodní roku 1895 – aby bylo v obci založeno vodní družstvo, jež by usilovalo nejen o regulaci Veličky, ale i o melioraci polí. O šíři problémů, jimž se obecní výbor musel zabývat, svědčí i jednání o obecním hostinci. Obecní výbor, požadující před lety snížení počtu kořalen v obci, chtěl využít prodeje domu žida Czeczowiczky, na němž byla kořaleční licence, ke zřízení obecního hostince, který by sloužil i shromažďovacím potřebám obce. Požadavek byl nejdříve okresním hejtmanství zamítnut, ale později se jej podařilo realizoval. Už byla vzpomenuta také ostrá sociální diferenciace v Lipově, již dokládá i zápis z roku 1898, kdy obecní výbor projednával tzv. almužnická místa. Na uvolněná místa těch, kteří měli právo chodit v určené dny po vesnici žebrotou a kteří měli v kostele vyhrazeno nejpodřadnější místo hned u dveří – tzv. žebráčku – se hlásili noví. Přitom sociální posun v tomtm ohledu směrem dolů mohl být velmi rychlí: stačila živelní pohroma, větší nemoc v rodině či pravidelná návštěva hospodáře v kořalně, aby se mezi almužníky objevili i někteří vlastníci velkých majetků. V Lipově bylo takových případů několik.

Z protokolů jednání obecního zastupitelstva i z aktivity, patrné v jiných pramenech, vysvítá zřejmá progresivní linie obecní správy v devadesátých letech. Vedle vzpomenuté již aktivity Josefa Křížka byla pozoruhodná i aktivita radního Františka Čerešňáka, z jehož podnětu došlo v roce 1904 založení místní raiffeisenky. Už v devadesátých letech rozhodla obec o výstavbě mostu přes Veličku za 2 450 zl. A objednávku zadala staviteli Doležalovi ve Veselí n. M. Opakující se problém nevyváženosti rozpočtu velkými dluhy zatížené obce řešilo obecní zastupitelstvo i nadále přirážkami k daním. V roce 1904 to bylo opět 50 procent, v roce 1905 pak 30 procent. Snad i z tohoto důvodu prodala obec Janu Prachařovi obecní pastýrny. Úsilí o aktivní obecní rozpočet se projevilo i dlouhodobými nájmy obecních pozemků. Vzpomenutému M. Karfunklovi byly pronajaty další obecní pozemky a část obecních pozemků byla prodávána na stavební místa: v roce 1908 to byla místa Na drahách a Za uličkou. Pozitivním svědectvím o úloze obecního zastupitelstva je i protest z roku 1904 proti úmyslu velického statku vykácet les Háj. Zastupitelstvo pokrokově zdůrazňovalo, že les je důležitým regulačním prvkem půdní vlhkosti a obranou proti jižním fénovým větrům, vysušujícím a odnášejícím ornici. Strážnická vrchnost však prosadila své. Obec také poskytla pozemek pro družstevní mlékárnu, která byla zřízena v prostoru dnešního domu č. 336. Založení mlékařského družstva souviselo s tehdejšími pokusy o modernizaci zemědělského hospodaření.

V první desetiletí našeho století ve shodě s obecným trendem začaly vyvíjet činnost nové spolky. V Lipově vyvíjel největší činnost Vzdělávací spolek, založený zde 9. května 1907. V době svého vzniku měl 50 členů. Doba vzniku spolku po prvních volbách podle všeobecného volebního práva a v době, kdy na Hodonínsku vznikaly první sociálně demokratické organizace, se nezdá být náhodou. Spolek zřídil knihovnu, na jejíž budování věnoval větší část svých skrovných příjmů. Členský příspěvek byl 20 haléřů za měsíc a o sociální skladbě spolku svědčí skutečnost, že příspěvek za celý rok mohli zaplatit jen učitelé a někteří zámožnější členové, ostatní platili za dva měsíce nebo maximálně čtvrtletně. O charakteru spolkui jeho zaměření i o tom, že koincidence se vznikem sociálně demokratických organizací není náhodná, svědčí skutečnost, že do spolkové čítárny spolek odebíral už od roku 1907 brněnskou Rovnost. Kromě ní kupoval také Sleské listy z Olomouce, Světozor a Nový lid. Podle účetních dokladů víme, že se do knihovny kupovala hodnotná díla a spolek zprostředkovával též prodej  členům – většinou však šlo o kalendáře. O velikosti knihovny si můžeme udělat obraz podle toho, že jen v roce 1907 dal vyvázat 54 knih. Činnost vzdělávacího spolku nebyla nikým dotována. Mnoho společenských akcí, plesů, věnečků a výletů svědčí o rozsáhlé společenské činnosti, k níž je nutno připočítat hraní divadel na jevišti, které si spolek sám pořídil.

Dalším spolkem, který v Lipově vyvíjel činnost, byl místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Doklady o jeho činnosti máme od roku 1913. Tento odbor – ve shodě s ústředními stanovami – si kladl za cíl pořádat přednášky, rozšiřovat knihy a zakládat knihovny. Na rozdíl od vzdělávacího spolku vyvíjel odbor Národní jednoty i politickou aktivitou, jak o tom svědčí návrhy z valné hromady 11. ledna 1914, kde navrhoval jak zřízení poštovního úřadu, vybudování železničního nebo automobilního spojení obce i zřízení mešťanské školy. Odbor měl 71 členů a prostředky si opatřoval jednak členskými příspěvky, jednak dary. Instaloval například dvě pokladničky do obecního hostince a hostince Seifertova, zisk z pokladniček byl malý – 5,60 K a jedna pokladnička byla dokonce odcizena. V letech 1915 až do ledna 1918 odbor nevyvíjel činnost a 1. dubna 1918 došlo po předchozí dohodě ke sloučení Vzdělávacího spolku a Národní jednoty pod hlavičkou odboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Národní jednota přinesla širší členskou základnu, Vzdělávací spolek knihovnu a jeviště.

V roce 1918 nabyla činnost obou spojených spolků některé nové rysy. Především podporovaly Červený kříž a od poloviny roku 1918 poskytovaly naturální podporu Českému srdci. Spojením sil získala činnost na kvalitě, jak je možné pozorovat i na dramaturgii divadelních představení. Takto posílený spolek stál také u kolébky organizace Sokola. Národní jednota objednala v roce 1918 sokolské publikace a v roce 1919 pak sokolské plakáty a portréty zakladatelů Sokola Tyrše a Fügnera. V roce 1919 byly také mladé jednotě Sokola poskytnuty poloviční podíly ze zisku ze společenských zábav, peněžní pomoc Těšínsku i dary sokolskému sletu. S rozvojem činnosti Sokola vzhledem k překrývání členské základny i činnosti začala aktivita. Národní jednoty upadat až zbylé členstvo vstoupilo v roce 1928 do Sokola.

Jak již bylo uvedeno, věnoval obecní výbor od počátku našeho století stále výraznější pozornost hospodářským otázkám. Dokladem toho je nejenom vybudování nového mostu přes Veličku a podpora mlékařskému družstvu, ale i stálé jednání o regulaci Veličky. Zmínky o tom nacházíme v roce 1909 i 1912. V roce 1913 byla postavena přes Městečko silnice a už v roce 1905 podřídila obec nové věžní hodiny, přičemž po celou dobu přispívala hasičskému sboru i novým kulturním institucím. To vše za situace, kdy obecní rozpočet byl kolísavý a trvale nevyvážený. Zatímco v roce 1910 činila přirážka k daním 18 procent, v roce 1912 už 30 procent. V té době pokračoval i rozpad obščinného majetku, když v roce 1906 došlo k rozdělení obecních Chrastí. O tom, že přes snahy o zvelebení obce nebylo vždy dosaženo zamýšlených dobrých výsledků, přináší důkaz skutečnost, že počet obyvatel obce klesal. Jestliže v roce 1870 bylo v Lipově ve 223 domech 1 242 obyvatel ( 601 mužů a 641 žen), v r. 1890 ve 301 domě 1 602 obyvatel, v roce 1900 pak 1 755 osob, snížil se v roce 1910 tento počet na 1505 obyvatel. I když úbytek obyvatelstva je možno částečně připsat na vrub vystěhovalectví, nelze předpokládat, že se za deset let vystěhovalo 200 lidí.

Vzpomněli jsme, že zásluhou Michala Kotáska došlo k jistému rozkvětu ovocnářství. Uvádí se, že „rechtor“ Kotásek vysázel a  rozdal na 8 000 štěpů. Již v 80. letech navrhl obecnímu výboru osázet ušlechtilými ovocnými sromy Forvalek. Tento návrh byl částečně realizován v roce 1887, kdy osázený pozemek byl rozdělen na podílky a pronajat občanům, kteří se měli starat, aby pasoucí se dobytek stromky nepoškozoval. Užitek za ovoce měl být odváděn do obecní pokladnice. Přes pozoruhodný impuls Michala Kotáska se ovocnářství nikdy velkoryse nerozvinulo a nenahradilo vinařství, když révokaz na přelomu století téměř zničil vinohrady, o nichž je podrobnější zmínka v kapitole o tradicích.

Hospodářská situace se  bezprostředně odrážela ve vývoji sociální situace. Sociální struktura vesnice se dělením a tříštěním držby půdy – ani v předchozí době nepříliš rozsáhlé – přesouvala k drobné dražbě. Početně narůstala vrstva vesnické chudiny, odkázaná obživou na práci za mzdu na panském (pracovní podmínky na panském zachytil místní rodák ing. Jan Machálek v románu Nalomený štít) či podělkování u zámožnějších sedláků. Jistou pracovní příležitost poskytovala úzkému okruhu dělníků magnisovská vinice na Nové Hoře. Hodně osob, dokonce i ty, které měly své vlastní hospodářství, chodilo na sezónní práce do jiných krajů, ba až do Rakouska. Hodně dívek chodívalo za služebné do měst, často až do Vídně, a v době první republiky značně narostlo vystěhovalectví zejména do USA, ale i do Kanady a Argentiny.

Rozvoj společenské aktivity na sklonku minulého a na začátku našeho století naznačuje narůstající význam společenských organizací. Návrhy, které od těchto spolků prostřednictvím jejich členů v obecní radě vycházely, ukazují již zárodky politické aktivity. Nejenom pro podporu, kterou obec zjevně z jejich podnětu poskytovala řadě kulturních a národně politických organizací, ale i pro nový impuls iniciativy ke zvelebení hospodářství obce i sociálních poměrů. V této souvislosti je pozoruhodné, že v roce 1910 přijal obecní výbor návrh Pavla Čerešňáka z č. 48, aby se všechny školní potřeby kupovaly všem dětem z obecních prostředků a navázal tak na návrh svého bratra Františka, předložený v roce 1902, aby byl zrušen školní plat (12 haléřů týdně za 1 žáka) a byl napříště placen z obecní přirážky.

Z okruhu Národní jednoty a vzdělávacího spolku vycházely i podněty k provedení jiných obecně prospěšných akcí. Již v roce1914byl  vznesen požadavek na zřízení měšťanské školy a v roce1916 na zřízení  poštovního úřadu.  Jak blízko byla  tato činnost spolků politické práci lze usuzovat z toho,že v době, než byla  v Lipově vytvořena sociálně demokratická organizace,byli i hlasy lipovských občanů zvolen za poslance zemského sněmu sociální demokrat Tomáš Koutný z Hodonína. Tím si také vysvětlíme, že když  se jednalo o těchto obecně prospěšných  akcích, pozval  si Vzdělávací spolek jako poslance právě Tomáše Koutného. Funkcionáři obou spolků byli občané,kteří měli přezdívku socanů dříve než byla kolem roku 1911 v Lipově založena sociálně demo-kratická organizace. Mezi jinými to byli  zejména Adolf Pelčák,Karel Coufal a František Karásek. Většina obce byla v tomto ohledu ovládána kněžími a představovala proto vydatný  rezervoár hlasů pro stranu katolicko-národní .O to jsou zásluhy ředstavitelů socialistickému hnutí větší,že vykonávali svou činnost v prostředí obecně velmi málo náchylném pokroku.

Na rozvoji kulturního dění v obci se podíleli v této fázi zejména   učitelé. Když byla postavena nová školní budova a když se zlepšilo i hospodářské zajištění učitelů, došlo k výraznějšímu  rozvoji činnosti školy. Stará škola byla  v roce 1888  rozšířena  na   troj-třídní, přičemž třetí  třída byla nejdříve umístěna v provizoriu  v někdejší zrušené společné sýpce. Ani po postavení nové budovy a rozšíření školy nebylo všechno ideální. V roce 1886 si Micha Kotásek  těžuje ve školní kronice, že docházka dětí do školy je velmi špatná a rodiče na upomínání odpovídají,že pro velkou bídu(!) musí posílat děti na výdělek. Na počátku našeho století se 24.prosince 1901 obecní výbor usnesl, aby na místě obecního do mu vedle dosavadní školy byla postavena nová škola se třemi třídami a byty. Školní kronika z toho roku , že v 1.třídě staré školy je tak málo prostoru a tak málo větrání, že po dvou hodinách vyučování již teče ze stěn a okna se otevírat nedají. Autor  zápisu pak lapidárně vyjádřil skutečnost:mučírna. Přesto měl Lipov v této době štěstí na dobré učitele. V roce 1903 dostali definitivní místo na lipovské škole – mezitím rozšířené na čtyřtřídní – Josef Vojkůvka, který zůstal v Lipově až do své smrti v roce 1963, a Božena Hrejsová,pozdější významná sociální pracovnice ve Strážnici a iniciátorka letních kolonií pro městské děti v lipovské škole. Další přístavba školy byla projednávána v roce 1906 v souvislosti s přeměnou školy na pětitřídní. Prvními studenty z lipovské školy na nově zřízeném gymnáziu ve Strážnici byli František Jagoš a František a Josef Sedlářovi.

Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, odpovídala struktura obce postavení Lipova jako poddanského městečka,  kde výraznou převahu mělo zemědělství. Postavení řemeslníků zde bylo určeno zemědělským charakterem obce. Ve vlastivědě moravské Dvorský uvádí, že v Lipově byl údajně tkalcovský cech, z jehož existence se však nedochovala žádná písemná památka. V roce 1913 se už tkalci neuvádějí a jsou zde zaznamenání pouze 2 mlynáři, 2 kováři, 1 kolář, 1 zámečník, 1 obuvník, 1 truhlář. Avšak autor Vlastivědy chválí zručnost Lipovjanů tím, že bezmála každý občan byl zednikem, tesařem a mnohdy i ševcem. Šlo pochopitelně o životní nutnost: nedostatek finančních prostředků nutil hospodáře k maximální soběstačnosti. V obci bylo v té době 5 obchodníků a 4 hostince. O tkalcích Dvorský uvádí, že téměř v každém domě si tkají konopné plátno pro vlastní potřebu.

Do života obce zasáhla první světová válka. Jejím prvním příznakem vedle obchodů na frontu a opakujících se odvodů bylo prudké stoupání cen a nedostatek některých druhů zboží. Zhoršování sociální situace dokumentuje řada opětovně projednávaných žádostí občanů o podporu. Opětovné projednávání těchto žádostí naznačuje, že obec neměla dost prostředků na jejich poskytování. Zvláštní je žádost Kateřiny Kolaříkové o podporu 2 K měsíčně. Již v březnu roku 1915 bylo uloženo odevzdat pro Vídeň 100 centů pšenice a žita. V další fázi války byly požadavky zvyšovány. K rekvizicím pořizování soupisů úrody byly vytvářeny zvláštní komise, které byly od roku 1917 provázeny četnickou asistencí. Obecní zastupitelstvo bylo vyřazeno z rozhodování a také se od dubna 1916 do června 1917 nesešlo. Kuriozním dokladem o stavu monarchie ve čtvrtém roce války bylo projednávání bodu „ořezávání listí ze stromů- náhražka píce za seno“ na zasedání obecního zastupitelstva 29. července 1917.

Vedle stále sílícího rekvizičního tlaku, kdy vedle soupisových komisařů - většinou přinucených učitelů – byly nasazovány i vojenské asistence, se stupňoval tlak na upisování válečných půjček. Když odmítli upisovat půjčky jednotlivci, byl vystupňován tlak na upisování těchto půjček obcí. Ještě VII. Válečná půjčka, upsaná pojištěním, vynesla 80 000 K, ale VII. Válečná půjčka z donucení vynesla jen 31 000 K. Ale to už se Rakousko-Uhersko hroutilo nezadržitelně. V roce 1918 byl prostřednictvím Českého srdce umožněn v Lipově prázdninový pobyt 11 českých dětí z Vídně. V tomto roce se delegace Lipova zúčastnila manifestační schůze v Uherském Hradišti, na niž byl vysloven požadavek připojení;;slovenského kmene“ k českému národu. Zajímavým dokladem ducha doby je i jednání obecního zastupitelstva dne 18. října 1918 o sbírce na Národní divadlo v Brně. Po uzavření brest-litevského míru se vrátila z ruského zajetí řada občanů, kteří přinesli do jinak poklidného prostředí Lipova první vzrušující zprávy o proletářské revoluci v Rusku.

První světová válka si vyžádala v Lipově velkou daň na životech: z front této války se nevrátilo 40 občanů. Krutá daň krve, kterou si válka vybrala, zkalila radost z pádu nenáviděné monarchie a nabytí národní svobody.

Pro začátek nového politického života v samostatném státě nám chybějí v Lipově prameny, jež by dovolily zachytit přesnější obraz obce v tomto období. Světová válka výrazně přispěla ke zřetelnějšímu diferencování v socialistické oblasti. Jestliže v předchozím období šlo o společenské rozdíly, dané jen různou velikostí majetku a tím i místem v sociální struktuře vesnice, skutečnosti po první světové válce vedly k prohloubení těchto rozdílů, jejichž výraz se projevuje ve změně kvalitě politického života . O průběhu 28., přesněji 29.října 1918, kdy vešlo i v místech mimo politická centra ve známost, že na místě rakousko-uherské monarchie samostatný  československý stát,nemáme zpráv. Víme jen, že oslava vzniku samostatného státu se konala 31. října v 6 hodin večer. Ze vzpomínek z pozdější doby. Kdy se ozývají stesky na tím, že občanstvo se jen v malém počtu zúčastňuje oslav 28. října, se lze domnívat, že v obci mimo centrum politického dění tato základní změna v politické situaci nebyla prožívána jinak bezprostředně a ani zjevně ne příliš hluboce. Výsledky voleb do obecního zastupitelstva z 19. června 1919 však naznačují, že i v obci, která byla pro své náboženské založení spíše na straně konzervativních sil, dochází přece jen k výraznějšímu posunu, pokud se týká postavení sociální demokracie.

Podoba politického života Lipova v samostatném státě byla ovlivňována kulturní činností, zejména agilní pobočkou Národní jednoty, která už v předchozím období vyvíjela pozoruhodnou činnost. Nacionálně stejnorodá skladba obce, v niž kromě několika židovských rodin šlo o prostředí české, zvýrazňuje skutečnost, že v případě činnosti Národní jednoty nešlo o činnost obranou, ale o naplňování politického programu, ovlivňovaného touto organizací.

Vytváření samostatného československého státu v obecné rovině řešilo zásadní politický problém. Do života Lipova proniklo v tomto ohledu jen zprostředkovaně a na okraji právě změnou postavení některých organizací a změnou systému politické moci. Oddělení našich zemí od Rakouska však přineslo i některé sociální problémy, protože s Rakouskem byla spjata řada pracovních příležitostí. Nemožnost hledat obživu v Rakousku vedla ke zvýšenému vystěhovalectví zejména do USA a Kanady. Podstatnějšího rozšíření vystěhovalectví bránili jen limity dané těmito státy. Přesto i v nové republice odjíždělo mnoho osob za prací za moře, i když na druhé straně lze pozorovat i ne ojedinělé návraty.

Léta trvající drobení někdejší lánové držby půdy vedlo v novém státě ke zvýšenému hladu po půdě. Důležitým faktorem, formující politický život obce po 28. říjnu 1918, bylo vyhlášení a zvláště provádění pozemkové reformy.  V Lipově byla v tomto ohledu situace příznivá jen částečně. V první fázi zde byla půda strážnického a ostrožského velkostatku dávána do pronájmu. Přípisem ze dne 21. července 1920, tj. až po velkých akcích svévolného zabírání půdy bezzemky v Pomoraví, sdělila Okresní politická správa v Hodoníně obecnímu zastupitelstvu v Lipově, že pro příděl na podzim 1920 se obci přiděluje 19,47 ha polí a 8,94 ha luk.  V části lipovských vinohradů to bylo 8,92 ha, v části katastru Háj pak 10,55 ha z majetku statku Velká a 9,94 ha magnisovské louky na Vojšicích ze statku Tasov. Bylo stanoveno, že půda se může přidělit jen zemědělsky kvalifikovaným osobám, majícím pomůcky k hospodaření, a jimž se s rodinou nedostává prostředků k nejnutnější výživě. Z pachtu byli jmenovitě vyloučeni deputátníci,železniční zřízenci a tovární dělníci. V přípise bylo zdůvodněno, že jde o akci nouzovou. Při vlastním projednávání 5. října 1920 došlo k dalším průtahům, když nájemce velického statku –Aciová cukrovarnická společnost – hodlala uvolnit jen 5,27 ha v Háji a o zbytek se měli zájemci ucházet u statku Louka, který byl v nájmu bratří Mayů z Uh. Ostrohu. Tento požadavek však Okresní politická správa v Uherském Hradišti odmítla. Šlo o zjevné průtahy, které měli celou akci znemožnit. Na základě výzvy sepsalo obecní zastupitelstvo seznam uchazečů o půdu. O velikosti hladu po půdě svědčí seznam 167 osob, na něž zbylo kromě luk jen 5,27 ha pole o nejnižší bonitě v trati Háj.

K vlastní parcelaci na lipovském katastru byla určena rovinatá část mezi Lipovem a Blatnicí, zejména trať Rybníky, která patřila k tasovskému dvoru. V Lipově – podobně jako v jiných oblastech republiky- stanovením vysoké meze rozparcelovatelnosti se nedostávalo dost půdy, aby hlad po ní mohl být ukojen. Při provádění pozemkové reformy došlo ke dvěma krajnostem, které její provedení usnadnily: na jedné straně nedostatek pohotových prostředků k zaplacení parcelovačního podílu a obava z toho, že nabytá půda se bude muset jednou vracet. Dobrodiní pozemkové reformy tak využili ti, kdož se nebáli spekulovat. Prodávali vlastní půdu za vysokou cenu a laciněji nakupovali půdu parcelovanou. Výhod také využili ti, kdož se vraceli ze Spojených států a s ohledem na výjimečně příznivý kurz dolaru si pořídili na místní poměry velký pozemkový majetek, nebo ti, kdož získali parcelovanou půdu z titulu své účasti v zahraničním odboji(legionářské Rybníky). Jak je vidět, parcelace se nijak výrazně neprojevila ve zmenšení sociálních protikladů. Tím, že posílila spíše majetnou část obyvatelstva, sociální rozdíly prohloubila. Provádění pozemkové reformy se projevilo velkou měrou na proměně Lipova. Jestliže v předchozím období byla zde dominující stranou Československá strana lidová, zásluhou provedení pozemkové reformy získala na politickém vlivu Republikánská strana československého venkova a stejně jako v celé republice, podržela si jej i zde po celou dobu předmnichovské republiky. Působili zde ovšem i některé zvláštní faktory, jako to,že Republikánská strana jako stavovská strana rolnictva byla stranou, která vyhovovala liberálnímu založení těch,pro něž byla klerikální strana příliš konzervativni.

Mezi společenskými organizacemi, vyvíjejícími aktivní činnost, zaujala po roce 1918 zvláštní místo tělocvičná jednota Sokol, která byla z počátku pobočkou jednoty ve Strážnici a teprve později se osamostatnila. Vedle vlastního tělocvičného poslání rozvíjela i činnost obecně kulturní a nepřímo také politickou. V čele Sokola stáli učitelé místní školy vedle lipovských občanů. Zvlášť výraznou úlohu zde sehrál dlouholetý starosta, ředitel místních škol Josef Vojkůvka. Vedle Sokola- ve vesnici s naprostou převahou katolíků- vyvíjela tělovýchovnou i kulturní činnost Tělovýchovná jednota Orel, která byla oporou politiky Československé strany lidové. Rozdíl v činnosti obou těchto spolků byl v tom, že členy Orla byli téměř výlučně členové Československé strany lidové nebo její mládeže, a že tudíž celá činnost Orla byla ovlivňována konzervativní politikou lidové strany. Politická skladba členstva Sokola byla pestřejší, protože Sokol soustředil ve svých řadách členy všech ostatních  v obci existujících sil. Jako protiváhu proti činnosti Orla vyvíjel Sokol pokrokovou činnost nejen v oblasti tělovýchovy, nýbrž i kultury obecně. V řadách Sokola byla také většina místního učitelstva. Hranice mezi oběma organizacemi, zabývajícími se tělovýchovou, byla- jak ostatně to vyplývalo z vyhraněnosti hranic mezi  jednotlivými sociálními skupinami na vesnici velmi ostrá. Členové Orla odmítali se zúčastnit jakýchkoliv, třeba obecně kulturních akcí. Byli téměř vyloučeny sňatky mezi rodinami,organizovanými v jiné organizaci, což v oslabené míře platilo i pro organizovanost politickou.

Vedle obou jednot vyvíjela činnost nadále pobočka Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a také místní jednota hasičů.

Tíživým dědictvím první světové války z hlediska obecního hospodaření byla nedobytnost válečných půjček ,.Omezenost finančních zdrojů bráni,aby se veřejná činnost v obci rozvinula výrazněji. Obecní zastupitelstvo navázalo v některých záměrech na činnost před první světovou válkou, jako byla debata o elektrickém osvětlení obce vedením  z Padělského mlýna na schůzi 18. ledna 1920 nebo zřízení poštovního úřadu, o němž se jednalo 4. července 1920. dále byla projednávána i otázka železnice, pro niž tehdy existovaly dvě varianty. Z Veselí n. M. Přes Lipov a dále na Slovensko, nebo z Veselí mimo Lipov na Hrubou Vrbku a dále na Slovensko. V souvislosti s požadavky demokratizace náboženství, jež souvisely s velmi intenzívním poválečným hnutím  ,,Pryč od Říma“, projednávalo obecní zastupitelstvo již 7. ledna 1920 otázku konání bohoslužeb v českém jazyce. Vcelku však aktivita obecního zastupitelstva opadala. Snad to bylo způsobeno i tím, že po smrti starosty Františka Kolacie se na čas dostal do čela obce Martin Hálíček, který neměl dost praxe pro tuto právě v této době tak náročnou funkci. K důležitému předělu dochází až po roce 1924, kdy bylo ve volbách zvoleno nové zastupitelstvo a obecní výbor. Starostou obce se stal Josef Maňák z č. 139, náměstkem byl zvolen Jiří Machálek z č. 249, 2.náměstkem Josef Horníček z č. 124 a radními byli Jan Čerešňák z č. 208, František Štípský z č. 157 a Tomáš Kočí z č. 170. Pokladníkem se stal Tomáš Mikéska z č. 89, sekretářem byl řídící učitel František Nechyba.

Významnou stavební akcí, již nové vedení obce podniklo, byla výstavba nové budovy měšťanské školy. V Lipově byla totiž dnem 1. ledna 1922 zřízena první třída měšťanské školy, což byl z hlediska rozvoje školství a vzdělanosti v Lipově výrazný pokrok. Do té doby byla měšťanská škola jen ve Strážnici a ve Veselí n. M.;měšťanská škola ve Velké byla budována ve stejné době jako v Lipově. Za mimořádně příznivou lze označit i skutečnost, že k vedení nové měšťansky se nabídl známí autor mnoha výchovných spisů Josef Úlehla. Tohoto nelehkého úkolu se podjal v sedmdesáti letech života, v době, kdy se obecně pociťoval nedostatek kvalifikovaného učitelstva Měšťanskou školu vedl sice jen jeden rok, ale i po odchodu na odpočinek se usadil v Lipově, kde žil až do smrti v roce 1932. Navázal vzácné přátelství a rodinou mlynáře Josefa Křížka a škole zůstal i nadále trvalým přítelem a štědrým mecenášem.

Se stavbou školy se začalo v září roku 1924 a stavbu prováděl brněnský stavitel Zeman, který vlastnil v Lipově dům. Nová budova byla postavena vedle dosavadní budovy obecné školy z roku 1902 a její stavba pokračovala neobyčejně rychle: zy dva měsíce byla její budova hotová. Stavitel na ní použil některých dosud málo obvyklých technologických postupů -zejména betonování. V nové škole bylo zahájeno vyučování 7. září 1925. Fasáda nové školy byla vyzdobena freskou od Jana Kohlera. Představovala význam školní výchovy a je cenným dokladem o starší podobě lipovského kroje .Traduje se, že že Mistr Kohler provedl fasádní fresku zdarma z přátelství k Josefu Úlehlovi. Výstavbou budovy měšťanské školy, k niž byla přistavena i tělocvična a ředitelský domek, prokázalo obecní zastupitelstvo dostatek smyslu pro nové věci, což dosti výrazně kontrastovalo s jinými sousedními obcemi, které se zavedení nového typu školy i patřičného vybavení bránily. Obec se však zadlužila 1 milionem Kč.

V roce 1924 se také začalo s výstavbou díla, které mělo pro další vývoj Lipova ohromný význam: po dlouhých konzultacích a změnách koncepcí byla zahájena výstavba železniční tratě Veselí n. Mor.-Nové město n. V. Původně uvažovaná trasa, jež se měla Lipovu vyhnout, byla zejména pro odpor okolních obcí k prodeji půdy opuštěna a trať byla vedena z Veselí přes Blatnici, Lipov a Louku dále na Myjavu. Ze stavebního hlediska šlo v té době o složité dílo, protože zejména už na lipovském katastru bylo třeba překonávat značné stoupání, a to vyžadovalo značný objem zemnich prací jak při provádění výkopů, tak násypů. Budování trati bylo obtížné i protože, že bylo třeba provést řadu obtížných majetkoprávních jednání při výkopu potřebné půdy. Stavba však znamenala zároveň vítanou příležitost k výdělku i relativně hluboký zásah do života obce, neboť početné dělnictvo stavebních firem, které mělo svou základnu za maňáčanským mlýnem, ovlivnilo poklidný chod vesnice. V Lipově sídlil také stavební dozor.

V roce 1925 rozhodlo obecní zastupitelstvo věnovat místní jednotě Sokola na Kamenici pro stavbu sokolovny. Rozhodnutí bylo podmíněno tím, že se stavbou se musí začít co nejdříve. Tělocvičná jednota Sokol vyvíjela agilní tělovýchovnou i kulturní činnost tvořila i výraznou součást politické skladby Lipova, když ve svých řadách sdružovala příslušníky občanských stran. Protože v místě nevznikla organizace dělnické tělovýchovy, sdružovala ve svých řadách i příslušníky dělnických stran- a to nejenom sociální demokraty,ale i komunisty. Výstavbou sokolovny se jednota podjala velmi náročného úkolu, třeba se našlo i dost ochotných mecenášů, zejména z řad občanů, vrátivších  se z Ameriky. Členstvo hojně pomáhalo při vlastní stavbě, takže největší finanční položky bylo nutné vynaložit na stavební materiál a kvalifikovanou práci. Základní kámen ke stavbě byl položen 19. června 1927 za velké účasti obyvatelstva.

Výrazný vliv na život v obci měla místní škola. Učitelský sbor se výrazně podílel na kulturní činnosti ať už v rámci Sokola nebo jiných organizací, zejména při rozvoji ochotnické divadelní činnosti. Složení učitelského sboru se dost často měnilo, ale přesto byl vliv školy trvalý. Po Josefu Úlehlovi byl do čela školy postaven Josef Vojkůvka, který řídil školu až do svého odchodu na odpočinek v roce 1938.Vojkůvka byl v Lipově výraznou osobností jednak pro svou agilní činnost kulturní, jednak jako čelný představitel Sokola a v místních podmínkách tehdy jako nekompromisní stoupenec pokroku.

Na život obce kromě faktorů, které trvale ovlivňují práci na zemědělské vesnici, působily i také události, jako byla výstavba železnice. Ve výrazně sociálně diferencovaném prostředí městečka neprobíhal ani vývoj místní politiky bez rozporů. Volby do obecního zastupitelstva byly sice vykonávány podle klíče existujících politických stran, ale pro systém výběru kandidátů se stávala volba obecního zastupitelstva spíše příležitostí k posilování pozic jistých příbuzenských a jiných uskupení. Sledujeme-li v pramenech, jakým způsobem byli vybíráni a nakonec voleni jednotliví kandidáti, dostáváme o tom představu značně plastickou. Že nešlo vždy o zásahy zcela zásadní, je patrné například z toho, že 6. ledna 1926 bylo rozhodnuto vypsat soutěž na místo obecního tajemníka, když dosavadní tajemník požadoval zvýšení odměny na 4 000 Kč ročně. V únoru téhož roku byl na místo zvolen Jan Machálek. Při tom zde není bez významu skutečnost, že zatímco dosavadnímu tajemníkovi Františku Nechybovi byla odměna ve výši 4 000 Kč odmítnuta, novému tajemníkovi byla o tři měsíce později odhlasována. Složitost vývoje obecní správy dokumentují i nijak ojedinělé případy, kdy starostové byli nuceni hradit někdy značné schodky obecního rozpočtu. Bylo tomu také i v Lipově, když 17. října 1926 se vzdal svého úřadu dosavadní starosta Josef Maňák údajně z rodinných důvodů a úřad předal I. Náměstkovi Josefu Horníčkovi. Dne 4 .prosince pak jednalo obecní zastupitelstvo o vyrovnání účetního schodku  za rok 1925 ve výši 25 000 Kč, které měl uhradit bývalý starosta Josef Maňák.

Obec znovu také usilovala o zřízení poštovního úřadu v Lipově, neboť Lipov v té době a vlastně až do roku 1937 patřil do obvodu poštovního úřadu v Hroznové Lhotě. Jednání se zemským poštovním ředitelstvím však bylo ještě v této době bezvýsledné. K rychlejšímu závěru spěly práce na regulaci Veličky, která za jarních a podzimních povodní působila v obci citelné škody. Pro vedoucího regulačních prací ing. Rohlíka musela obec zajistit stavební místo, na němž byl postaven domek. Bylo to za školní zahradou a domek byl odstraněn až v roce 1955 v souvislosti s výstavbou mateřské školy. K ukončení spěla také první část železniční tratě: do hotové již lipovské stanice přijel první vlak 12. září 1926. Přivezl komisi odborníků, která měla být u Myjavy přítomná slavnostnímu proražení tehdy nejdelšímu železničnímu tunelu v republice. S budováním železniční tratě byly spojeny pro obec i některé povinnosti, jako například budovat přípojnou komunikaci ke staniční budově nebo vybudovat nové polní cesty vzhledem k porušení některých polních tratí. Provedená opatření občané  nepřijímali vždy jen se sympatiemi. Avšak výstavba železnice pokračovala a na prvním dokončeném úseku železniční tratě z Veselí do Lipova byla zahájena doprava 19. června 1927. Slavnostního zahájení se kromě slavnostních hostí zúčastnili Lipovjané ve velkém počtu, neboť Lipovu se pak dostalo významného spojení se světem.

Dne 18. září 1924 muselo obecní zastupitelstvo provést doplňovací volby za tragicky zemřelého člena zastupitelstva Jana Ondrůše z č. 197, který byl zabit bleskem při práci na poli. Vzhledem k tomu, že starostenský úřad dočasně vykonával 1. náměstek, nařídila okresní politická strana nové volby obecní rady, tj. Starosty, náměstků a radních.  V těchto volbách, provedených 10. února 1925, byl za starostu zvolen Jiří Machálek č. 249, 1. náměstkem Fr. Joch č. 192 a 2. náměstek Jiří Tomšic z č. 76. Radními byli zvoleni Jan Čerešňák z č. 208, Matěj Kolacia z č. 10 a Tomáš Kočí z č. 170. K novým změnám ve složení obecního výboru došlo v roce 1929, kdy po odjezdu Františka Jocha do USA byl do obecní rady zvolen Jan Miškeřík z č. 350. I v této době se obec zabývala získáním poštovního úřadu a souhlasila i s podmínkami zemského ředitelství, které požadovalo poskytnou na 10 let prostory a hradit roční schodek ve výši 8 000 Kč. Obec dokonce zakoupila pozemek za 10 000 Kč na postavení poštovního úřadu, ale záměr stále nebyl realizován.

Kulturní život obce rozvíjela škola osvětou činností a zvaním významných osobností k přednáškám. V rámci této činnosti přednášela o mírovém a abstinentním hnutí spisovatelka Jindřiška Wurmová, o cestách po Francii a Balkáně Karel Hansa, ale účast na těchto přednáškách byla kolísavá. Pravidelnou kulturní akcí byly oslavy 28. října, jenž měly zvlášť slavnostní ráz v roce 1928, kdy byly vysazeny  „lípy svobody“ a ve vestibulu školy odhalena pamětní deska. Avšak účast občanů na slavnosti zřejmě nebyla příliš velká, když kronikář poznamenává, že je třeba ještě vykonat mnoho práce, aby všichni občané pochopili význam vlastního státu.

Od roku 1926 sloužily objekty školy také zdravotní kolonii. Od tohoto roku zde byla z iniciativy Boženy Hrejsové pravidelně zřizována zdravotní kolonie Červeného kříže ze Strážnice. Pěkným ubytováním, zdravým prostředím, možností vycházek a koupání i vydatnou stravou pomohla lipovská kolonie upevnit zdraví dětem. Avšak objekty školy nesloužily v létě jenom zdravotní kolonii- v létě 1929 zde byl ubytován i dělostřelecký pluk, který v okolí Lipova konal velké cvičení.

V roce 1929, kdy 1. září byla zahájena doprava na celé železniční trati z Veselí n. M. Do Nového města n. V.,byly také parlamentní volby, které se staly výrazným ukazatelem rozložení politických sil v obci. Nejsilnější stranou z důvodů, o nichž byla zmínka v části o pozemkové reformě, se stala Republikánská strana československého venkova. Získala 343 hlasů do poslanecké sněmovny a 299 hlasů do senátu. Po ní následovala Českosloveská strana lidová se ziskem 231 hlasů do poslanecké sněmovny a 188 hlasů do senátu. Sociální demokracie získala při volbě do poslanecké sněmovny 180 hlasů a 150 do senátu. Živnostenská strana získala 30 hlasů do sněmovny a 24 do senátu, komunistická strana, jejíž členstvo se rekrutovalo hlavně z řad námezdních dělníků v panském vinohradě, získalo do obou komor po 22 hlasech. Národní demokracie, v niž byli organizováni hlavně učitelé, získalo po 8 hlasech a místní strana tzv. Antošovců získala 7 hlasů do sněmovny a 10  do senátu. Zanedbatelný zisk hlasů získala národně sociální strana, když pro ni do sněmovny odevzdalo hlasy 5 voličů a do senátu 5 voličů. Čtyři hlasy do sněmovny a 6 do senátu získaly německá zemědělská strana a německá sociální demokracie se vší pravděpodobnosti vinou bezradnosti starších voličů.

Z volebních výsledků je patrné dominantní místo Republikánské strany, ovlivněné právě stavovským charakterem a její úlohou při pozemkové reformě. Druhé místo lidové strany komentuje výrazné náboženské založení obyvatelstva, zejména té jeho části, která nebyla výrazně orientována stavovsky. Pozice sociální demokracie navazuje na vývoj v roce 1918, kdy se velmi pozitivně podařilo rozvinout práci, započatou po roce 1907. Diferenciační proces, tak výrazně patrný ve vývoji sociální demokracie po roce 1919,byl i v Lipově zřejmě utlumen tím, že šlo o oblast bez výraznějších center průmyslu. Pozice živnostenské strany byla určena početností živnostenstva a jejich rodin. Za úspěch lze považovat volební výsledek, dosažený komunistickou stranou v tomto složitém období a v prostředí ovlivněném tak výrazně nábožensky, Kde společenské rozpory byly vnejškově tlumeny řadou specifických jevů malozemědělské obci.

Hlavní zájem obce byl soustředěn především na zvyšování a zvelebování zemědělské výroby. Obec například už v roce 1930 zalesnila plochy na Drahách, kterých nebylo možno využit pro zemědělství a měly se stát výraznými ostrovy zeleně. Plocha byla osázena borovicemi (dnešní borky) a stejné osázení se uskutečnilo v části tratě V dlouhých. Lipovský katastr s relativně rozdílnou bonitu půdy potřeboval v době neustálého růstu konkurence velkovýroby při prodeji zemědělských produktů zlepšit podmínky pro zvyšování výnosů. Jedním z nejradikálnějším opatření byla vcelku velkoryse provedena meliorace. Tak mohly být k intenzivnímu obdělávání půdy využito i těch částí katastru, kde se do té doby mohl prakticky pást jen dobytek. Nejzámožnější a nejpodnikavější zemědělci si už v té době začali pořizovat některé stroje, jak to vysvítá z podrobnějšího popisu vývoje zemědělské malovýroby v kapitole o tradicích. Základ sociální struktury, vytvářený v druhé polovině 19. století, byl jen mírně modifikován. S ohledem na to, že nejbohatší rolník v obci měl 9 ha půdy,nedošlo snad tak k ostrému vyhranění sociálních skupin jako v některých jiných obcích. Přesto však přehrady mezi sociálními skupinami byly citelné a některých případech – jako například při sňatcích – i nepřekročitelné.

Třebaže rozpětí sociálních protikladů nebylo příliš velké, postavení nejnuznějších bylo pro dnešní mladou generaci nepředstavitelné. Vždyť baráková kolonie pod hřbitovem byla koncentrátem bídy. V podstatě provizorní obydlí, obývána početnými rodinami, byla ukázkovým příkladem živoření. Otřesné poměry byly i tzv. Špitále, baráku, zbudovaném v době opakujících se cholerových epidemiích, kde bývaly ubytovány rodiny bez přístřeší. Ve stísněných prostorech, v niž byly ubytovány osoby bez příbuzenské vazby, nebylo možno mluvit ani o pohodlí a již vůbec o hygieně. V kolonii chudých měl svou prostou dílničku cikánský kovář Jan Kýr, který, přestože se živil poctivou prací, skončil svůj život v osvětimském plynu. Jestliže dnes žije generace, pamatující, jak každý pátek obcházela zámožnější občany skupina žebráků, která se hlasitým modlením za dobrodince milodaru. Vždyť vstupní části kostela , kam jim byl dovolen vstup, se dodnes říká „žebračka“. Je třeba připomenout, že zařazení mezi obecní žebráky,o něž se muselo žádat, bylo pro některé záchranou života. Nic na tom nemění skutečnost, že život některých těchto žebráků by vydal materiál na poutavý román. Připomínka nejnuzněji postavené společenské vrstvy je připomínkou skutečnosti, že i v relativně klidném kraji bylo bídy až neuvěřitelně. Ostatně-a týká se to celého období,které sledujeme- šlo zde jaksi téměř uzavřenou sociální oblast, protože k tomu, aby někdo mohl zlepšit svou sociální situaci například přikoupením polí, musel je jiný prodat. O tom, jak účinně fungoval tento mechanismus, přinášejí zápisy o změnách držby v gruntovních knihách. Přesun do jiné sociální vrstvy byl možný jen ojediněle. Počet živností byl limitován správně i demokraticky a v živnostenském podnikání panovala krutá konkurence, která nedovolovala výraznější rozvinutí nějakého podnikání. Dobrého sociálního postavení se domohla místní inteligence, tj. učitelstvo místní školy, i když i v jeho řadách docházelo k pozoruhodné fluktuaci. Na základě zákona o domovském právu došlo též k utváření uzavřené kolektivy, patrné zejména z toho, jak váhavě byli přijímáni do svazku obce ti, kdož neměli dostatek vlastního majetku. Tato uzavřenost kolektivy se projevila do jisté míry i v malém růstu počtu obyvatel: od roku 1921 do roku 1930 vzrostl počet obyvatel Lipova jen o 37 osob.

Hospodářská krize v letech 1929-1933 se dotkla i Lipova. Vzhledem k tomu, že zaměstnanost v průmyslu nebyla tak velká, nedošlo zde k bezprostřednímu projevu krize hned na jejím počátku. Zato velmi výrazně se projevily důsledky agrární krize. V důsledku poklesu cen zemědělských produktů, který zvlášť těžce dolehl na drobné zemědělce, muselo obecní zastupitelstvo už 15. srpna 1930 snížit o 20 procent nájemné z obecních nájmů. Období krize provázely i přírodní pohromy, jako byly mrazy až -23°C v roce 1929, kdy byla decimována většina ovocných stromů, nebo lijáky v roce 1930, jež napáchaly v polích mnoho škod. Jako velmi moudré se ukázalo dřívější rozhodnutí o regulaci Veličky. Ve třicátých letech bylo Josefem Křížkem obnoveno úsilí o zvelebení ovocnářství. Obecní zastupitelstvo už v lednu 1931 rozhodlo zřídit ovocnou školku a její správou pověřilo právě mlynáře Křížka. Časté požáry té doby – i když né tak zhoubné, jaké byly v 19. století – zvýšily význam dobrovolné organizace hasičů, a tak je jen přirozené, že obecní rada jak poskytnutím pozemků, tak finanční podporou přispěla záměru místní hasičské jednoty postavit zbrojnici, odpovídající požadavkům této doby. Krize  a zadluženost obce v této době ještě nedovolily zavést do obce elektřinu, i když Západomoravské elektrárny budovaly přes katastr obce od Tvarožné Lhoty do Blatnice vedení o vysokém napětí, na něž se mohl Lipov napojit.

Život v obci charakterizuje také skutečnost, typické pro celou oblast: časté majetkové spory. Ve Strážnici jako sídle soudního okresu si na tom založilo dobrou existenci několik advokátních kanceláří. Za všechny lze připomenout jeden spor, kdy občanka A.B. žalovala obec o částku 16 165 Kč jako náhradu za škodu způsobenou při stavbě železnice. Spor byl ukončen mimosoudním jednáním o tom, že dojde ke smíru a že obě strany zaplatí náklady sporu, které představovaly více než čtvrtinu žalované částky. Byly však soudní spory , které vedly až ke ztrátě majetku.

Poklesávající kulturní aktivita byla oživena v roce 1932, když se 16. března Lipov stal místem, kam se shromáždili četní přátelé Josefa Úlehly, aby oslavili jeho osmdesátiny. Účast mnoha významných kulturních osobností přispěla k tomu, že s velkými potížemi uskutečňovaná osvětová práce doznala zlepšení podmínek.

V roce 1932 byly také nové volby obecního zastupitelstva. Počet členů obecního zastupitelstva byl rozšířen na 24 členů,protože počet obyvatel překročil 1 500 osob. Proti výsledkům voleb byl podán rekurs, který však byl zamítnut a v nově zvoleném obecním výboru se stal starostou Jan Čerešňák z č. 208, jeho náměstky Matěj Kolacia č. 10 a Jiří Červenka z č. 258, radními pak krejčí František Jagoš, Jan Frola, Jiří Tomšic a Martin Hálíček. Tíže hospodářských poměrů se projevila i v tom, že funkcionářům obce byly sníženy odměny. Hospodářské nesnáze obce lze pozorovat také z toho, že byla zvýšena cena stavebních pozemků a zejména ujednáno,že při každém prodeji stavebních ploch bude cena podle hodnoty pozemku stanovena zvlášť. Zajímavá je i z té doby žádost sousední Hrubé Vrbky o přeřazení 50 ha polí z lipovského katastru, které obdělávali Hrubovrbčané, do katastru Hrubé Vrbky. Lipov odmítl žádost s poukazem na staletou držbu této půdy a na zmenšení daňové základny. Poukázalo se také  na to ,že mnohem větší plochu drží občané Lipova na Hrubovrbeckém katastru na Vojšicích a přesto obec nežádá o připojení těchto ploch ke svému katastru.

Jestliže v prvních letech krize se její následky projevily v Lipově jen zprostředkovaně v podobě zhoršení situace drobného rolnictva a zhoršení rovnováhy obecního hospodaření, v roce 1933 bylo nutno i v Lipově s ohledem na prudce narůstající počet nezaměstnaných vytvořit tzv. Sociální komisi. Byla paritně složena ze 6 rolníků a 6 dělníků. Za rolníky byly jmenováni do komise starosta a radní, za dělníky Jan Kučera 281, Jan Radocha 114, Jan Zahnaš 104, Martin Josefík 182, Jan Prášek 246 a Josef Maňák 309. Tak jako v jiných místech byl problém nezaměstnaných řešen systémem poukázek na základní potraviny. Tzv. Žebračenkami. Prudké zhoršení postavení rolnictva, přesněji řečeno nájemců obecní půdy, ukazuje prudký vzrůst nedoplatků nájemného. Obecní zastupitelstvo řešilo situaci tak, že rozhodlo, aby všechny nedoplatky byly kryty směnkami. Zlá hospodářská situace a neúměrné požadavky elektrárny nedovolily ani v roce 1933 provést elektrifikaci obce. Prvý krok k elektrifikaci byl učiněn již roku 1920. Kromě mlynáře Františka Čerešňáka se po návratu z USA podílel na omezené dodávce elektrického proudu i majitel mlýna v horní části obce Jan Hudeček. Z jeho mlýna byl veden proud především do sokolovny, kde bylo místní kino.

O sociálních problémech vypovídá i každoroční obecní rozpočet, který i přes enormní daňové přirážky v rozsahu 200-300 procent byl stále pasivní. V roce 1933 se dostávalo na mimořádné úhrady 111 000Kč. Podle svědectví znalců byly některé potíže způsobeny ne zcela přesným vedením obecního hospodářství,které prý zavinilo, že nebylo možnosti získat výhodnou úhradu zemského výboru na splacení dluhu, vzniklého ještě při stavbě měšťanské školy. A tak řada problémů narůstala. Ani řešení situace nezaměstnaných pomocí žebračenek po 10 Kč nebylo jednoduché. Vždyť podle zápisu ze schůze obecního výboru bylo obci přiděleno jen 35 (!) kusů těchto stravenek po 10 Kč, jež podle přípisu okresního hejtmanství měly být přiděleny těm, kteří byli zapsáni pro gentský systém, tj. Těm,kteří měli dostat podporu prostřednictvím odborových organizací.

Při parlamentních volbách v roce 1935, které snad nejpřesněji ukazovaly rozložení politických sil v obci, zkreslované při obecních volbách příbuzenskými a jinými svazky, zůstala nejsilnější stranou strana agrární, která získala 495 hlasů. Druhou stranou byla opět strana lidová, která získala 234 hlasy, a třetí byla sociální demokracie sr 70 hlasy. O dva hlasy méně získala živnostenská strana a komunistická strana získala 26 hlasů, to znamená více než v předchozích volbách. Neobvykle a nečekaně vysoký počet hlasů získala fašistická kandidátka (10). Hlasovali pro ni zřejmě třídně vykořeněné osobnosti jak z levicového, tak z pravicového tábora. Českoslovenští socialisté získali 12 hlasů a strana národního sjednocení 5 hlasů.

Volební výsledky naznačují jisté změny, k nimž došlo v politickém životě obce. Pozice si udržely dosavadní strany, jejichž velikost byla určena i jejich stavovským charakterem. Nový prvek představují fašisté, kteří šli do voleb se sociální demagogií a ovlivnili tak málo uvědomělou část sociálně nejnuznějších a také ty, kteří za krize ztratili sociální pozici. Připomínáme-li sociální demagogii v souvislosti z fašisty, nechceme budit zdání, že byla jen v jejich předvolební agitaci. Tak ku příkladu Viktor Stoupal, agrárnický magnát, prohlašoval v Lipově, že nemůže spávat, když si vzpomene na těžké postavení zemědělských žen. To tvrdil nejmocnější představitel agrárního kapitálu, který svými rozvětvenými chapadly zejména v hospodaření družstev vykořisťoval právě toto rolnictvo!

Veřejný život v roce 1935 byl vzrušen žádostí dorostu republikánské strany, aby mu bylo dovoleno postavit na čestném místě pomník Antonínu Švehlovi. Požadavek totiž úzce souvisel s rozhodnutím obecního výboru zrušit na návsi stojící budovu staré obecní kanceláře, o niž jsme se už zmínili. Šlo o akci, která byla načasována do souvislosti s jmenováním Viktora Stoupala čestným občanem obce. Proti postavení Švehlova pomníku protestovali místní učitelé poukazem na to, že nejčestnější místo by mělo být věnováno pomníku T. G. Masaryka. V odpovědi na tento protest organizace agrární strany demagogicky sdělila, že jakmile učitelé postavení Masarykova pomníku připraví, že pomník Antonína Švehly přemístí na jiné místo. Byla si příliš dobře vědoma, že učitelé kromě protestu nic jiného neudělají. Postavení pomníku mělo být zmařeno také stížností proti zbourání památkového objektu. A však záležitost se stala předmětem prestiže, než aby někdo mohl zbudování Švehlova pomníku zabránit. Budova, jež kdysi sloužila za obecní sýpku, za kapli, školní třídu, obecní kancelář a posléze obecní skladiště, byla v únoru 1936 stržena a na její místě postaven Švehlův pomník, jehož odhalení 24. května 1936 se zúčastnil i Viktor Stoupal. Náklad na vybudování pomníku nesla okresní jednota republikánského dorostu.

Jak dosvědčuje obecní kronika, převažovala ve skladbě schůzí obecního výboru i zastupitelstva hospodářská, politická a sociální agenda. Obecní výbor se dále zabýval možností zřídit v Lipově poštovní úřad a už v roce 1935 přistoupil na málo výhodné podmínky ředitelství pošt a už v roce 1936 rozhodl také přihlásit se k elektrifikaci obce a podat žádost o podporu na tuto akci. Zajímavou položku v obecních nákladech představují příspěvky na přepravu nemocných z důvodů jejich nemajetnosti, příspěvky na ošetřování v nemocnici či podpory invalidů, majících domovské právo v Lipově. Ve věci podpory nezaměstnaných se uvažovalo o ustavení místního pomocného spolku. Akce však ztroskotala na tom, že živelní pohromou zdecimované obyvatelstvo nechtělo na opakované sbírky přispívat. O tom, jak každá pracovní příležitost byla vítána, svědčí ohromný zájem o místa polních hlídačů, pomocných a obecního strážníka. Tíživá situace nezaměstnaných  mohla jen málo řešena desetikorunovými žebračkami, a proto obec také organizovala sbírku brambor na pomoc nezaměstnaných. O velikosti bídy svědčí například žádost F. Zajíčka o příspěvek na rakve pro zemřelou manželku a dceru. Nebo 29. září 1935 povolil obecní výbor na základě opětovaných žádostí o podporu na výchovu dětí Josefu Hofmanovi „choditi v pořadí almužnou“. Obecní veřejná sbírka o vánocích 1935 vynesla 182,10 Kč na hotovosti a 395 kg pšenice a 95 kg ječmene. Na podporu nezaměstnaných nebylo věnováno nic. Obecní zastupitelstvo muselo také konstatovat, že daňové nedoplatky nezaměstnaných jsou neodbytné.

V této době sloužila lipovská měšťanská škola potřebě široké spádové oblasti. Na komisionálním jednání 4. prosince 1936 bylo nutno jednat o vymezení újezdu lipovské školy. Bez výhrad zůstala v újezdu toliko Louka. Hroznová Lhota a Kozojídky žádaly o zařazení do újezdu veselského a Tasov sice do lipovského, ale jen do té doby, než bude postavena mateřská škola v Hroznové Lhotě.

Tak jak se zhoršovala politická situace v souvislosti s agresivní politikou nacistického Německa, narůstalo nebezpečí války a do života obce přibyl nový prvek: potřeba připravovat obranu republiky. Na branou východu se již před tím částečně připravovaly obě tělovýchovné organizace v obci, Sokol i Orel, a obec dokonce vyšla těmto snahám vstříc tím, že pro takovou činnost uvolnila dolní část tratě Štěpnice. V rámci celostátně zajišťované organizace protiletecké ochrany byla i v zřízena jednotka Civilní protiletecké obrany (CPO), jíž byl do čela postaven npor. v záloze J. Hudeček. Politická aktivita v obci, projevující se jak formulováním požadavků politických skupin v obecním zastupitelstvu či spolkovou aktivitou zejména obou tělovýchovných jednot, začala být v roce 1936 zastiňována událostmi zahraničně politickými, které začaly obyvatelstvo znepokojovat představami o novém válečném konfliktu v době, kdy předchozí válečný konflikt nebyl zapomenout. Ve znamení tohoto napětí byly v roce 1937 přijímány i zprávy o znepokojující aktivitě Henleinovy strany. Avšak život obce se nezastavil. V roce 1937 byly konečně vyjednány podmínky pro provedení elektrifikace obce, pro niž hlasovali zástupci pokrokových stran, zatímco členové,hlásící se k lidové straně, hlasovali proti elektrifikaci. Ta nakonec byla provedena prostřednictvím družstva, jehož výpůjčku zaručovala obec. Lipov byl k elektrické síti připojen dne 1. srpna 1937, avšak zřízení instalace bylo tak nákladné, že si ji mohla pořídit jen menší část obyvatelstva. Jak bylo řečeno, Lipov znal elektřinu už od roku 1920, kdy místní mlynáři František Čerešňák a Jan Hudeček si pořídili dynamo a elektřinu jenom pro svou potřebu, ale i pro část obce. Tak také bylo možné zřídit zde již v roce 1928 biograf. Avšak ke všeobecné elektrifikaci obce došlo až o deset let později.

Osvětová práce, rozvíjená dosud pouze formou přednášek, besed apod., dostala zavedením elektřiny nový impuls. V obci se s rozvojem elektrifikace stále rozmnožoval počet rozhlasových přijímačů, což vedlo ke zlepšení informovanosti o světě a dovolovalo také intenzívnější pronikání kultury, i když rozhlasový přijímač byl stále pro většinu obyvatel nedostupný. Významnou úlohu měl hromadný poslech rozhlasu ve škole. Pro kulturní život obce nastala újma, když 1. ledna 1937 požár vážně poškodil sokolovnu, kde se nejenom cvičilo, ale na velkém a dobře vybaveném jevišti se také hrály divadelní hry a kde se pořádala představení místního kina. Díky obětavosti členů Sokola a široké podpoře se škody podařilo ještě v průběhu roku odstranit.

Stále ještě se projevovaly důsledky hospodářské krize například tím, že okresní úřad nařizoval omezit osevní plochy obilovin. Také nezaměstnaní měli jen málo příležitostí k výdělku a k odpracování přidělovaných poukázek. Tyto žebračenky odpracovávali zejména při čištění příkopů a mlácení obecního obilí. V této souvislosti stojí za zmínku mzdy řemeslníků na stavně dřevěného mostu přes Veličku: dělníci dostávali denní mzdu 15 Kč, tesaři a vedoucí 20 Kč.

V roce 1938 byl politický život zneklidňován stále častějšími zprávami o stupňování Hitlerových požadavků, o kolísavé politice západních velmocí i stupňování výcviku CPO. Tyto zprávy zesilovaly v obci nepříznivé hospodářské problémy, zejména nebezpečně se šířící epidemie kulhavky a slintavky i běžné problémy obecní správy se stále nevyrovnaným rozpočtem. Vlna vlastenectví, vyvolaná napjatou mezinárodní situací, se ve své podstatě lišila od onoho vlastenectví, jež bylo pravidelně demonstrováno na oslavách státníků, tělocvičných akademií či divadelních představení. Sama skutečnost, že již 28. března 1938 byla v sokolovně hrána Čapkova Matka, mnohé napovídá. Nezávazný a spíš zábavný divadelní repertoár byl vystřídán dílem tak angažovaným. Proměna je zřejmá i ze stránek pamětní knihy obce, když jsou zde v roce 1938 sledovány systematicky, a dá se říci i velice zasvěceně, události v zahraničí. K demonstraci odhodlání bránit republiku bylo využito i 50. výročí založení sboru dobrovolných hasičů, při němž bylo uspořádáno cvičení s ukázkami cvičení místní jednotky CPO. Toto odhodlání bylo demonstrováno i na veřejných cvičeních Sokola ve spojení s přípravami na X. slet, stejně jako veřejných cvičeních Orla. Všude převažovaly branné prvky.

...Dne 7. června roku 1938 bylo na zasedání obecního zastupitelstva podepsáno jednomyslně prohlášení slibu věrnosti republice, manifestační přísaha v rámci petiční akce „Věrni zůstaneme“. Zároveň bylo usneseno poskytnout na účel obrany státu částku 1 500 Kč - vůbec nejvyšší částku, jakou kdy obecní zastupitelstvo na jakoukoliv akci poskytlo.

...Odhodlání bránit republiku proti fašismu se projevilo nejen v účasti na X. všesokolském sletě, ale například i při pohřbu tragicky zahynuvšího ppor. Antonína Maňáka. Vojenský kondukt znovu utvrdil občany v tom, co mohli pozorovat při každoročních cvičeních vojska v okolí Lipova: že armáda je dobře vycvičena a že proti útočníkovi je možno se bránit. To všechno v situaci, kdy spojenci stále více ustupovali henleinovským požadavkům. Výraz lidové vůli dala četná shromáždění, na nichž často vystupovali účastníci národně osvobozeneckého boje za první světové války. Připomněli bychom zde alespoň Tomáše Sedláře, lipovského rodáka,který přesně analyzoval situaci a varoval před nebezpečím vnějším i vnitřním. Skutečná vůle lidu byla vyjádřena i masově nošenými odznaky „Nedáme se“.

...Již před mobilizací bylo povoláno mnoho občanů do vojenské služby. Zářijová mobilizace proběhla i v Lipově vzorně. Společná vůle bránit republiku odsunula do pozadí předchozí rozpory. Dne 3. října přibyl do Lipova hraničářský pluk z Dolního Kubína, vracející se z mobilizačního prostoru, a do obce přišly také některé osoby, které opustily pohraničí nebo odcházely po 6. říjnu ze Slovenska. Od 1. prosince 1938 byl na zdejší škole ustanoven znovu učitelem Josef Dohnal, který byl nucen odejít z Valtic. Kulturní život v obci, podřízený v druhé polovině roku 1938 zvýšenému zájmu o politické dění, byl obohacen o zvukové kino, zřízené Sokolem. Divadelní aktivitu vyvíjely obě tělovýchovné jednoty a vedle nich i sbor dobrovolných hasičů. V roce 1938 byly také opraveny věžní hodiny. Instalované v roce 1908, a podle návrhů Jano Köhlera byl vymalován kostel. Příležitostné pořady ke státním svátkům pořádala škola, ale všechny akce už byly poznamenány blížící se válečnou vichřicí.

...Za nepřívětivého 15. března 1939 projela i Lipovem německá armáda jako výrazný symbol ztráty státní samostatnosti. I když se Němci v Lipově neusadili, obce se dostala do těsné blízkosti stanovišť německé pohraniční stráže, jež měla posádku ve Velké n. V. A v Malé Vrbce v souvislosti se zřízením hranice mezi tzv. Protektorátem Čechy a Morava a tzv. Slovenských štátem. Vnějškově se zdánlivě – mimo dvojjazyčné nápisy – příliš nezměnilo. Další politický vývoj však měl dva póly: už na začátku se rozvíjel odboj proti fašistům, okupanti však na druhé straně využili neřešení některých sociálních skutečností k tomu, aby sociální demagogií získali aspoň část obyvatelstva na svou stranu. Jedině neuspokojivou sociální situací si lze vysvětlit, že náborová akce pro získání dělníků do Německa, provázená pustou fašistickou demagogií, měla přece jen v Lipově úspěch, ba že někteří obyvatelé, oblouzeni vidinou auta pro každého dělníka, hlasitě chválili nový pořádek. Vystřízlivění přišlo sice záhy a s postupující válkou ukazovalo spíše svou odvrácenou tvář, avšak tyto skutečnosti kruté války představovala v Lipově odbojová činnost, předznamenávající revoluční proměny obce po druhé světové válce.

Počasí

dnes, středa 17. 4. 2024
slabý déšť 9 °C 3 °C
čtvrtek 18. 4. slabý déšť 12/2 °C
pátek 19. 4. zataženo 9/2 °C
sobota 20. 4. slabý déšť 9/0 °C

Jízdní řády

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.

Pranostika na akt. den

Na Roberta je dobré vysazovat zelí do pole.